Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

4. Kapitola

Dominik


     Jakubovu odpolední návštěvu jsem odvolal. Sofie mě tak zajímala, že jsem se od ní nedokázal odtrhnout. Byla sice zmatená a dost divná, ale něco na ní mě přitahovalo. Hlavně ta její povaha byla hodně přitažlivá. Řval jsem na ní, ale ona se na mě pořád usmívala a byla milá. Něco ve mně mi stále říkalo, abych si dal pozor, ale nemyslím, že by to na mě hrála. Jak by asi udělala, že nechytne do ruky kliku.
 „Zkus chytit ten hrnek," řekl jsem jí a ukázal na malý hrnek s vodou přímo před ní.
 „Dobře," odpověděla Sofie trochu nervózně.
 „Soustřeď se jen na něj."
Pomalu natáhla ruku a hrnek doslova probodávala pohledem. Už už natahovala prsty a najednou její ruka projela skrz. S povzdechnutím jsem se svalil na gauč vedle ní.
 „To je v hajzlu."
 „Ne, neboj, já to určitě dokážu," ujišťovala mě.
Podíval jsem se jí do očí, byly hnědé a velké jako oči laně. Byl to přesně ten typ očí, kterým chcete povědět celý svůj životní příběh. „Asi se musíme smířit s myšlenkou, že jsi duch."
Okamžitě se zvedla a složila ruce na prsa. „Jako že jsem mrtvá?"
 „Nerozčiluj se. Nebo máš snad jiné vysvětlení?"
Zase si sedla zpátky a opřela se zády stejně tak zoufale jako já. „Ne, to teda nemám. Jen to nedokážu pochopit."
 „Nevzpomeneš si třeba na to, kdy naposledy si mluvila s někým jiným než se mnou?"
Na chvíli se zamyslela. Přiložila si prst na bradu a jemně s ním ťukala. Její pohled směřoval k oknu. Najednou se zvedla a popošla k němu. Zadívala se na město, které měla před sebou jako na dlani. Z mého bytu šly vidět skoro celé Pardubice. Byl jsem vysoko a měl obrovská okna. Chtěl jsem za ní přijít a obejmout ji. Bylo mi jasné, že je smutná, rád bych jí utěšil, ale když se jí dotknu, má ruka logicky projede skrz její dokonalou siluetu. Když se otočila, všiml jsem si, že pláče. Slzy velké jako perly se jí kutálely po obličeji. Vstal jsem a šel k ní.
 „Promiň, ale já si nemůžu vzpomenout," řekla se vzlyky.
 „To je dobrý, nic se neděje. Víš co? Je už dost pozdě. Vyspíme se na to a odpoledne až se vrátím ze zkoušky začneme od začátku. Budeme si dělat poznámky a zjistíme, kdo jsi a co se to vlastně děje, souhlasíš?" Překvapeně na mě zamrkala. „Copak?"
 „Když si zpíval tu písničku, byl jsi strašně nepříjemný a teď jsi najednou tak laskavý."
 „To je prostě póza, image. V soukromí jsme každý jiný," odpověděl jsem prostě.
 „Vás je víc?" 
 „Jo, máme skupinu Milion+, neslyšela si o ní?" 
Zarazila se a přemýšlela nad odpovědí. Bylo mi jasné, že není fanynkou rapu. 
 „Víš, já vlastně poslouchám klasiku. Bach, Mozart a tak. Rap není mou vášní, ale můžeš mi zítra něco předvést a třeba změním názor," řekla a mrkla na mě.
Kdyby nebyla duch, bral bych to jako flirtování. „No vidíš to, pamatuješ si, že máš ráda klasiku. To je dobrý začátek." 
Rozložil jsem jí gauč, dal jí hodně polštářů, protože to má ráda každá holka, a když si lehla, přehodil jsem přes ní peřinu. Bylo zvláštní, že peřina na ní zůstala ležet. Nic nepropadlo skrz. Bylo to vážně divné. Zítra budeme zkoušet různé předměty a uvidíme.
 „Tak se hezky vyspi a zítra budeme pokračovat," řekl jsem a byl na odchodu k ložnici.
 „Počkej, prosím."
 „Ano?"
 „Nemohl bys tady spát se mnou? Bojím se."
Chvíli jsem váhal. „No, vlastně proč ne."
Rozestlal jsem si druhý gauč a lehl si. Bylo zvláštní ležet poblíž tak krásné holky v jedné místnosti s tím, že nebude sex. 
     Když jsem se ráno probudil, byla pryč.
 „Já jsem ale idiot," řekl jsem a chytil si hlavu do dlaní.
Porozhlédl jsem se kolem sebe. Na stole bylo několik jointů, vypitá sklenice vína a hroznej bordel. Texty, tužky, časopisy.
Musel jsem hned na zkoušku. Hodil jsem do sebe nějaké jídlo, na sebe nějaké hadry, co ležely na zemi a šel.
     Kluci už čekali. Všechny jsem pozdravil a postavil se ke svému mikrofónu. Začali jsme songem od Jakuba. Chtěl ho ještě trochu upravit.

 „Ramenem doleva, pak luskni pr..."

 „Doprava. Ramenem doprava," opravil mě Jakub.
 „Sorry, jasně, doleva."
Jakub zčervenal. „Děláš si prdel?"
 „Jasně, doprava." 
Kurva, co to se mnou je? 

 „Ramenem doprava, pak luskni prsty
Ramenem doprava, pak luskni pr..."

 „Kurva, pak je doleva. Nejdřív doprava a pak doleva. Co je?" Začínal zvyšovat hlas. A nedivím se. Taky bych byl vzteklej. 
 „Mám to. Sorry."
 „Znova!" přikázal Jakub a probodával mě dál pohledem. To mě znejistilo.

„Ramenem doprava, pak luskni prsty
Ramenem doleva, pak luskni prsty
Pak udělej clap, pak udělej clap clap clap clap."

 „A dost. Vypni to kurva! Co to tady zkoušíš?"
Odstoupil jsem od mikrofonu a promnul si spánky. „Já se omlouvám, ale není mi nejlíp."
 „To máš říct hned a ne, že tady budeš mrhat našim časem."
 „Víš co, jdi do prdele s tím tvým doprava doleva. Nazdar!" 
Práskl jsem dveřmi a odešel. Byl jsem podrážděný, zmatený a ztracený. Potřebuju vyhledat pomoc. Člověk má určité stavy z trávy a alkoholu, ale takhle živé stavy se mi ještě neděly. Nikdy jsem si s nikým nepovídal. Jsem si jistý, že včera večer u mně byla Sofie. Vždyť si jí pamatuju. Hnědé vlasy, hnědé oči, svetr, rifle. Miluje klasiku. Bacha a Mozarta. Nebo že bych bláznil? Duchové přece nejsou. Ale co když ano? 
     Doma jsem se svalil na gauč, vzal si notebook na kolena a hledal si informace o nadpřirozenu. Spousty lidí potvrdilo, že viděli ducha nebo s ním dokonce mluvili. Prý nás vyhledají, když potřebují pomoct přejít na druhou stranu nebo když nás chtějí varovat před něčím zlým.