Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

12. Kapitola

      „Co to má znamenat?!" vyjekla vyplašeně Klára. Celá se rozklepala a oči jí málem vyletěly z důlků.
  „Co jako?"
  „Co tady dělá?!" křičela.
Najednou mi to došlo. „Ty jí vidíš?"
  „Aby ne, vždyť stojí přímo tady!" máchala rukama jako šílená. „Hele, to je nějaký vtip, že?" „Ty znáš Sofii?"
Najednou zmlkla a těkala pohledem všude kolem.
  „Bývaly jsme přítelkyně," řekla najednou Sofie.
  „Cože?"
  „Ona lže!" vykřikla Klára.
  „A proč bych měla lhát?"
  „Drž hubu!" zakřičela opět Klára.
Chytl jsem ji za obě paže a pevně ji stiskl. „Znáte se nebo ne?"
Roztřásla se ještě víc a začala koktat: „N-e-n-e."
  „Dominiku, ona lže," řekla Sofie.
  „Vzpomínáš si na něco?" zeptal jsem se jí.
Kláru jsem nepustil a čekal, jestli si Sofie vzpomene. Najednou mi vše začalo docházet. Sofie pokaždé zmizela, když se tady Klára ukázala a když odešla, Sofie se objevila. Určitě v tom má prsty.
  „Vzpomínám si, že jsme byly velké kamarádky, ale potom jsme se pohádaly."
  „Nebyly jsme velké kamarádky," promluvila najednou Klára.
  „Ty jsi možná nebyla, ale já tě jako nejlepší kamarádku považovala."
  „Co jsi jí provedla?" zařval jsem.
Obě se lekly a trochu sebou cukly. Chytal jsem záchvat vzteku a chuť vše kolem sebe rozmlátit. Celou dobu jsem s Klárou vedl svým způsobem přátelský vztah a ona mi celou dobu lhala. Zapomněla se zmínit, že je monstrum.
  „Nic jsem jí neudělala!" křičela hystericky Klára.
Sofie se zničehonic rozbrečela. „Už si vzpomínám."
  „Ne-ne-ne!"
Chytil jsem tu kurvu pod krkem a přitiskl jí ke stěně. Chtěl jsem ji zabít. Všechno mi došlo. I její poslední věta, když u mě byla naposled.
Určitě ne, co se stalo, stalo se.
Hele, každý máme tajemství. Nemusíš mi to říkat. Já ti taky neříkám všechno.
  „Au, Dominiku to bolí! Pusť mě ty magore!"
  „Vyklop to nebo tě zabiju!"
  „Já nic neudělala. to Tomáš."
  „Udělali jste to spolu," ozvala se Sofie. Sesypala se na podlahu a já k ní hned přiskočil. Chtěl jsem jí pomoct vstát, ale nešlo to. Necítili jsme naše doteky.
  „Jak je tohle možné?" zírala nevěřícně Klára.
  „Drž hubu! Na co si vzpomínáš?"
  „Měli jsme se s Tomášem sejít. Chtěli jsme probrat náš vztah, protože poslední dobou nefungoval. Vyzvedl mě po škole a odjeli jsme do lesa. Nejdřív jsme se bavili úplně normálně, ale jako by mu najednou přeskočilo. Začal se potit, křičet a hledat něco po kapsách. Když to našel, vytáhl na mě obrovský nůž a hrozil mi, že pokud neudělám, co chce, vyřízne mi srdce a celý zbytek těla rozřeže na kousky. Bála jsem se, a tak jsem udělala, co po mně chtěl. Vystoupila jsem z auta a šla před ním. On mi tlačil špičkou nože do zad a říkal kam mám jít. Došli jsme do nejhlubší části lesa, kde stála dřevěná polorozpadlá chata. Když jsme vešli dovnitř, pokusila jsem se ho přetáhnout po hlavě lahví, která ležela na stole uprostřed místnosti, ale nepodařilo se mi to. To ho rozzuřilo a shodil mě na podlahu. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale každou chvíli, kdy nabral energii, mě znásilňoval, mlátil a nadával. Vždy odjel na pár hodin a vrátil se zpátky s vodou a jídlem a pokračoval koloběh jeho týrání. Když bylo po všem, zase odjel a já ležela na tvrdé dřevěné podlaze schoulená v klubíčku celá od krve a myslela jsem jen na to ať už to skončí. Víc si nepamatuju. Zbytek je jakoby v mlze."
Do hajzlu. Do hajzlu. Tohle mi srdce zlomilo na sto kusů. Bolest, která paralyzovala mé tělo se nedala vydržet. Slzy mi stékaly proudem po tváři a Klára se usmívala. Bolest a smutek vystřídal vztek a chuť po pomstě. Neudržel jsem se a jednu jí vrazil.
  „Ty zkurvená děvko!"
  „Co je? Chceš mě zabít? Tak to udělej! Ale pak už se nikdy nedozvíš, kde ta mrcha je."
  „Ty mi to teď hezky rychle řekneš a pak tě zabiju! Přísahám!" byl jsem vzteky bez sebe. Chtěl jsem jí rozbít hubu, aby pocítila alespoň zlomek toho, co si musela prožít Sofie.
  „Ten trouba to odvedl dobře," řekla s naprostým klidem.
  „Proč?" hlesla hlasem Sofie.
  „Proč? Protože si měla všechno a já nic! Skvělé rodiče, skvělé známky, skvělého kluka a teď jak vidím i Dominika. Nikdy jsi mi nic nenechala! Podle Tomášova deníku bys právě teď měla být mrtvá a zakopaná hluboko pod zemí. Možná už tě pomalu požírají červi!"
  „Aha, takže tohle byl důvod mě zabít? Protože si neměla to, co já?"
  „Já tě nezabila. To tvůj milý. Já ho jen popostrčila, abychom mohli být konečně spolu, ale nakonec jsem potkala Dominika a ten se zdál jako lepší volba. To Tomáš nerozdýchal, a proto spáchal sebevraždu."
  „Slyšíš se vůbec? Ve tvém hlase není ani závan lítosti!" okřikl jsem jí. Znova jsem jí popadl za krk a málem bych jí i uškrtil, pokud by se neozval zvonek u dveří.

Zlatíčka, tenhle příbeh se pomalu chýlí ke konci a mě by zajímalo, o kom chcete, abych psala dál. Můžeme se klidně držet skupiny Milion+, ale mám teď celkem crush na Jakuba Enžla :D ♥, takže bych chtěla nějakou fanfikci právě o něm. Napište mi svůj názor do komentářů.