Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

5. Kapitola

Dominik


     V podvečer toho dne mi volala Klára. Byl jsem na ní zase hnusný. Nezasloužila si to, ale potřeboval jsem si na někom vybít vztek.
 „Hm?"
 „Ahoj, jen jsem chtěla vědět, jak se máš?" zeptala se.
Kromě toho, že vidím duchy a asi jsem blázen se celkem držím. „Ale jo. Víš jak, bude líp."
Jemně se uchechtla. „Napadlo mě, jestli bych se nemohla stavit."
Do toho mi začal volat Jakub. Připravoval jsem se na pořádný křik a nadávky. „Počkej, mam druhý hovor, zavolám za chvíli." Hovor jsem položil a zvedl Jakubův. „No?" 
 „Čau, co to mělo dneska být?" zeptal se Jakub. Krve by se v něm nedořezalo. I přes ten telefon mi bylo jasné, že mu zase vystoupla ta jeho děsná žíla na čele. 
 „Čau, hele, nechci o tom mluvit," odpověděl jsem odměřeně. Byl jsem trochu uražený, že na mě řve, jako na malé dítě. 
 „Vymysli si dobrou výmluvu, za pět minut jsem u tebe," řekl prostě a zavěsil.
Protočil jsem oči a podíval se na obývák. Byl v šíleném stavu. Neměl jsem ani sílu ho uklízet. Ráno musím zavolat uklízečku, aby to tady dala pořádně do pořádku.
      „Nazdar," pozdravil mě Jakub dnes už asi po třetí.
Naznačil jsem mu, aby šel dál. Vyzul si boty, pokračoval do obýváku a v něm doslova zkameněl. 
 „Neměl jsem čas uklidit," vyhrkl jsem ze sebe rychle.
Jakub se procházel kolem dvou rozložených pohovek a nevěřícně vrtěl hlavou. „Jak dlouho? Dva týdny?"
 „Bylo toho teď hodně."
Rychle jsem dal pohovky do původního stavu, abychom si mohli alespoň sednout. Jakub si mě měřil pohledem a vypadalo to, že přemýšlí nad tím, co mi říct.
 „Víš, že mi můžeš říct všechno, proto jsem teď přijel," řekl po chvíli.
 „Ani nevím, co bych ti měl říct. Připadám si jako šílenec."
 „Asi nechápu."
 „Měl bych přestat s drogama. Nedělá mi to dobře. Vidím pak věci, které nejsou reálné."
 „Chodíš kolem toho, ty vole, mluv narovinu!" 
Došel jsem nám pro pivo a u jeho popíjení se Jakubovi svěřil. O tom, jak mě sere vztah s Klárou, o večeru, kdy jsem uviděl Sofii a o včerejší noci, která mnou tak zacloumala, že jsem se nepoznával. Nikdy mi tráva a chlast nedělaly takové stavy jako právě včera.
 „Tak proto tu byly rozložené ty dva gauče?" zeptal se. Čekal bych, že si ze mě bude dělat srandu a pošle mě rovnou do blázince, ale ne, kupodivu poslouchal všechny mé bláboly.
 „Jo. Byla zmatená a smutná. Nabídl jsem jí přespání, i když nevím, jestli můžou duchové spát. Říkala, že se bojí, tak jsem si lehl k ní. Ráno tady nebyla."
Jakub se zamyslel a po chvíli řekl: „Víš co, teď bych se na to vysral. Pokud to bylo z trávy, už se neukáže. Teď chvíli nehul a pokud se ukáže, tak máme problém."
 „Máme?"
 „Vole, samotného tě v tom nenechám. Cash před kurvama a mí bratří před prachama," řekl a objal mě. A abychom nevypadali jako blbci, poplácali jsme se chlapácky po zádech.
 „Díky, brácho," řekl jsem vděčně. 
      „Promiň, že volám tak pozdě, ale Jakub se nakonec stavil a museli jsme probrat pracovní záležitosti," řekl jsem Kláře do telefonu.
 „Jasně, v pohodě," odpověděla, ale zněla trochu zklamaně.
 „Takže, co si to chtěla?" 
 „Chtěla jsem se stavit, ale už je celkem pozdě."
 „Měl jsem sice jedno pivo, ale za chvíli by mi mělo vyprchat, takže co kdybych tě vyzvedl a vzal tě na rande do kina?"
 „Vážně?" zeptala se nadšeně.
Zasmál jsem se. „Jo, takže do hodiny buď hotová."
Řekl jsem si, že bych se měl soustředit na živé holky a ne na ty mrtvé nebo hůř, vymyšlené.
     Vyzvedl jsem ji a žasl z toho, jak vypadá. Měla na sobě volnou bílou košili a upnuté modré džíny. Vlasy si nechala volně rozpuštěné.
 „Ahoj," řekla, když nasedla a políbila mě na tvář.
Nádherně voněla, nádherně vypadala, byla milá a já si řekl, že to prostě nesmím posrat.
 „Co je na tobě jiného?" zeptal jsem se a zamířil do centra. 
 „Možná vlasy, byla jsem u kadeřníka," řekla a ladně s nimi pohodila na stranu.
 „Moc ti to sluší. Ale ještě něco je jinak," vyzvídal jsem dál.
 „No, přišlo mi, že to přeháním s líčením, tak jsem trochu ubrala, ale jinak jsem pořád stejná."
Odbočil jsem doprava a zamířil na parkoviště. Když jsem zaparkoval, pozval jsem Kláru na sklenku vína.
 „Pro mě bílé a pro dámu červené," řekl jsem číšnici. Dál nebylo třeba nic vysvětlovat, chodil jsem sem často. Znala můj vkus a věděla, čím mi udělat radost.
 „Jsem rád, že jsi se ozvala," řekl jsem upřímně. Měl bych jí věnovat víc pozornosti, je skvělá.
 „Já jsem zase ráda, že jsi vůbec někam šel."
Chytil jsem ji za ruku a jemně jí hladil po kloubech. „Omlouvám se, že jsem někdy úplný debil."
Toho večera jsme do kina nedošli. Zapovídali jsme se až do půlnoci a pak jsem si jí odvezl k sobě. Nepořádku si ani nevšimla, protože jsem jí celou cestu až do ložnice zahrnoval polibky a sladkými slůvky.
 „Miluju tě," vyhrkla ze sebe najednou.
Nad tímhle člověk nemůže dlouho mlčky přemýšlet, proto ze mě bezmyšlenkovitě vypadlo: „Já tebe taky."


PS: Já věděla, že se mi jednou ten screen z instagramu od Nika bude hodit :D :D :D