Naxi aneb jak to bylo dál?

Překvapení

Naty

Ráno jsem se probudila v prázdné posteli. Maxiho část byla pěkně hladce ustlaná. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl desáté a Ambar nikde. Unaveně jsem došla do koupelny u nás nahoře. Umyla jsem se a už trochu veseleji šla do pokoje Ambar. Ani tam nebyla, už jsem se začínala bát ale přitom jsem věděla, že se ji nemohlo nic stát. Když jsem šla po schodech dolů, slyšela jsem třískání nádobí a tichý šepot. Ambar seděla na kuchyňské lince, Maxi zrovna hledal nějaké koření. "Co vy tady vyvádíte." Zeptala jsem se s úsměvem. "My pro tebe připravujeme blmhmm..." Začala Ambar ale než stihla říct co pro mně chystají přiskočil k ní Maxi a zacpal ji pusu. "Nic běž si lehnout, určitě jsi unavená." Mrkl na mně a dál držel naší dceru, která mi evidentně chtěla všechno prozradit. Chvíli jsem přemýšlela jestli tam nemám zůstat ale nakonec jsem si odešla lehnout. 
"Mamii." Slyšela jsem jak se Ambar řítí po schodech ke mně do ložnice. "Ambar počkej..." Křičel za ní Maxi a běžel nahoru. "Neříkej to..." Vyhrožoval dál a těsně u dveří ji chytil. Ambar se uklidnila a dala Maximu smířlivě ruku. Ruku v ruce přišli až k posteli, Ambar vytáhla šátek a snažila se mi ho uvázat kolem očí. Dodělal to Maxi a pomalu mě odvedl dolů. Šla jsem po schodech, na chvíli jsem byla úplně slepá. "Neboj mami klidně poď" Uklidňovala mě dcerka ale i tak jsem nebyla o nic klidnější a to i přes to, že mně Maxi pevně držel za ruku. 
"Nachystali jsem pro tebe, i pro nás oběd." Řekl pyšně Maxi a ukázal na skromný ale krásně vyzdobený oběd. Oba jsem je pevně objala. "Já mám hlad." Protestovala po chvíli Ambar.

"Ahoj rádi bychom vás pozvali na naši svatbu. dne 3. 7. 2025. Prozatím pouze SMSkou brzy vám přijdou i oficiální oznámení. Ludmila Ferro a Federico. " Mobil mi zazvonil zrovna když jsem stála spolu se sestrou v zákulisí malého divadélka. S Lenou jsme tam občas vystupovaly. Na tváři se mi objevil velký úsměv. "Co se děje?" Ukázala jsem sestře zprávu a ta se také začala usmívat.

"Maxi přišlo ti to taky?" Ptala jsem se doma svého přítele. "Jo." Odpověděl stroze. "Ale to teď neřešme. Co Ambar? Už ji nic není ne?" 
"Ne už je jí dobře. Ale stejně jste neměli dělat ten oběd. Měla ležet a ne trávit den v kuchyni." Maxi mě objal. "Už ráno ji nic nebylo, vážně." Šeptal mi do ucha a vedl mně do ložnice.