Naxi aneb jak to bylo dál?

Usmíření

Naty

Seděla jsem v restauraci nedaleko naší ulice. Chodívali jsme sem s Maxim poté co Luca odjel na pár let do Itálie. Potom se vrátil a znova otevřel Resto bar. Chvíli to nebylo ono, měl jisté problémy o kterých nechtěl mluvit ale na podniku to bylo znát. Někdy jme měli všichni pocit, že to nezvládne, prodá Resto bar a odjede zpátky domů. Naštěstí to nikdy neudělal. Jeho restaurace se zase vyšplhala na vrchol oblíbenosti ve společnosti. O Lucových problémech ví dodnes pouze on. "Ahoj Naty." Vyrušila mě ze vzpomínek Camila, která najednou stála naproti mě. "Ahoj." Nevěděla jsem co říct. Pozvala jsem ji já ale vůbec jsem netušila co chci vlastně řešit. "Já jsem si chtěla promluvit.... Ne to zní blbě.... promluvit né hlavně jsem tě chtěla vidět dřív než na té schůzce. Vůbec nevím, prostě netuším jak se k tobě mám chovat. Mám tě ráda ale..." Chrlila jsem ze sebe jednu myšlenku za druhou. "Ne Naty já to chápu jestli se mnou nechceš mluvit, nemluv. Jestli na mě chceš křičet klidně křič ale já vím, že ty taková nejsi. Já k Maximu nic necítím. Jo jsem zamilovaná to přiznávám ale ne do Maxiho." Cami je zamilovaná? S Brodueyem se rozešli, ona nevěru nepřekousla. Ale Broduey jí to taky nikdy neřekl. Přišla na to sama. "A do? Do koho?" Zeptala jsem se opatrně. "Víš vrátil se Sebas..." Usmála se. Já jsem nadšeně vypískla, úplně jsem zapomněla na všechny naše problémy, a skočila ji kolem krku. "Ježiš tak to jsem ráda, že jsi šťastná. Přeju ti to." 
"Jo jsem šťastná on je boží." Rozplývala se dál a zasněně se usmívala.

Když jsem přišla domů, seděl Maxi na sedačce a nervózně si okusoval nehty. Já jsem se ještě pořád usmívala. "O, tak tohle jsem nečekal." Zaslechla jsem jak si řekl sám pro sebe. "No to víš, Cami už mi tě nebude přebírat." Zasmála jsem se nad svým blbým vtipem. "Ne promiň. Já mam jenom radost." Omluvila jsem se vzápětí, když jsem si všimla, že se Maxi nadšeně netváří. "Vrátil se Sebas. A ne jenom do Argentiny ale i ke Camile." Nemohla jsem si pomoct a nenápadně jsem se koukla jak se Maxi zatváří. Usmál se. "A Broduey? O něm nic nevíš?" Ptal se mě. Jen jsem pokrčila rameny. Netušila jsem co se s ním stalo ani kde je... vlastně nic. "Já jo..." Nechápavě jsem se na něj podívala. "Nechtěl abych to někomu říkal dokud nebude šťastná i Cami." Pokračoval ale já jsem pořád nic nechápala. "S 'tou tanečnicí' čeká dítě. Moc velkou radost s toho neměl. Prý protože nemá rád děti. No ale já si myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že měl černé svědomí, že opustil Camilu." Tanečnice Maximu evidentně nešla na jazyk a řekl to s odporem.

Teď jsme šťastní všichni. Je to až neskutečné, že v jednu chvíli to vypadá jako by se zřítil celý svět a za chvíli už jste šťastní. A nejen to...
"Federico, berete si zde přítomnou Ludmilu Ferro dobrovolně za svou právoplatnou manželku." Ozýval se hlas oddávajícího v obrovském kostele. "ANO." Nezaváhal ani na vteřinu. "A vy Ludmilo, berete si zde přítomného Federica dobrovolně za svého právoplatného manžela." 
"ANO." Ozvalo se opět bez rozmyslu. "Tedy.... teď si dejte první novomanželský polibek." Chvíli bylo ticho ale najednou se celým sálem ozval potlesk. Velký neutišující se potlesk. 
Si te sientes perdido en ningún lado
Viajando tu mundo del pasado
Si dices mi nombre, yo te iré a buscar
Začala jsem potichu zpívat spolu s Lenou, Violetto, Camilou a Francescou. Naše hlasy šlo pomalu slyšet víc a víc, zatím co si manželé vyměňovali svatební prstýnky. Byla to krásná chvíle. A dál už se k nám přidala i Ludmila. Časem i Federico a na konci už zpíval celý kostel. Starší brečeli dojetím, mladší se usmívali. Všichni blahopřáli novomanželům a předávali někdy obrovitánské dary.
Cuando me miran, van quedando bobos 
Se paralizan pues soy espectacular 
De mi no pueden escapar 
Pomalu jsem vystoupila na pódium. Zespoda se na mě všichni překvapeně dívali. Jen Maxi a Fede, kteří celou tuto akci zorganizovali, se dívali s radostí. Ukázala jsem na Ludmi a naznačila ji ať jde zpívat pěkně se mnou. 
Irresistíbles, siempre tan fabulosas 
increíbles, bonitas, muy hermosas 
divertidas y peligrosamente bellas, 
bellas, somos bellas... 
Irresistíbles, siempre tan fabulosas 
increíbles, bonitas, muy hermosas 
divertidas y peligrosamente bellas, 
bellas, somos bellas... 
Bylo to zase jako za starých časů. Za časů kdy jsme byli všichni svobodní, mladí a volní. Teď už nás sice drží děti, manželé a přátelé ale o to jsme šťastnější. Do očí se mi hrnuli slzy. Podívala jsem se kolem sebe: Všichni byli tak šťastní. Byl tam můj Maxi, Maxi kterého jsem milovala nadevše na světě. Stála tam Camila se Sebasem, který vypadal pořád stejně. Francesca, Diego a Luca se svou manželkou. Braco, Napo, Andres a Broduey sice sami ale i přesto evidentně šťastní. Na každého z nich čekala doma manželka nebo přítelkyně. Zavzpomínala jsem na časy kdy jsme ještě chodili do studia. Najednou do mě však šťouchla Ludmila a vrátila mě zpátky na zem.

Příště se můžete těšit na poslední díl. Chtěla bych aby byl něčím výjmečný, takže jestli máte nějaké nápady jak to udělat, určitě napište. Budu ráda za jakékoli zprávy... ;)