Naxi aneb jak to bylo dál?

Omluvy kam se podívám.

Naty

Seděla jsem v ložnici u okna. Jen jsem zírala ven a nezmohla se ani na to abych myslela. Nepřemýšlela jsem vůbec nad ničím. Měla jsem úplně prázdnou hlavu, tento pocit jsem ještě nikdy nezažila. Byla prázdná ale jakoby vážila nejméně tunu. Ani jsem ji neudržela, sesunula jsem se na postel a pohladila Maxiho část. Začala jsem cítil zlost, poté smutek a zase zlost. Nadechla jsem se a praštila pěstí do postele. Neměla bych takhle vyvádět sama jsem tušila, že se něco děje, nechtěla jsem vědět co ale on mi to řekl. Řekl věc která mi zlomila srdce. A já ležím v posteli a nic nedělám.

"Mami, kde je tatínek?" Ptala se mě Ambar zmateně. Přišla za mnou do ložnice, vůbec nechápala co se děje. "Já nevím, asi u Camily" Odpověděla jsem nevnímavě. "Tety Camily?" Zeptala se ještě zmateněji. Uvědomila jsem si, že mluvím se svou dcerou. "Ne asi ne promiň Ami. Chceš mu zavolat?" Podala jsem ji mobil s vytočeným číslem na Maxiho. "Ahoj tati, kde si?" Mumlala do telefonu. "Ahoj.... Jse..... u.... ičky..." Zaslechla jsem jen útržky jejich rozhovoru. Ambar držela přístroj těsně u ucha takže ke mně doléhaly jen hlasité části. "Mami na." V malé ručce natažené směrem ke mně držela telefon rázně jsem zavrtěla hlavou. Přitáhla si mobil zpátky k uchu. "Maminka, s tebou nechce mluvit." Mám chytrou dcerku, vážně jsem nepředpokládala, že to pochopí. Usmála jsem se. "Nevím jak se to vypíná." Mačkala tlačítka, když se snažila ten ďábelský stroj vypnout. Trochu jsem ji pomohla. "Byl smutný." Oznámila mi sklesle. "A říkal kde je?" Vyzvídala jsem co nejopatrněji. "U babičky." Takže se schovává u své matky. Marta Ponte je hodná paní ale taky dost zvědavá. Naštěstí ne 'drbna' jako naše sousedka Rodrigezova.

Mám na něj hrozný vztek ale taky mi strašně chybí. Myslela jsem na něj celou noc. Nad ránem jsem zavolala Camile. "Torres prosím?" Ozvalo se ze sluchátka. Zapoměla jsem, že jsem si před nedávnem měnila číslo takže ho nemusí mít všichni uložené. "Tady Naty. Omlouvám se, že volám tak brzo jenom jsem se chtěla na něco zeptat." Ticho. "To s Maxim... je to pravda...?" 
"On ti to řekl?" Takže jo je to pravda. "Jo..." Odpověděla jsem stroze. "Promiň, nechtěli jsme. A on za to opravdu nemůže, když už někdo tak já."
"Ne Cami prosím tě nic neříkej." Naštvaně jsem vypnula mobil a hodila ho na postel. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Chtěla jsem zjistit jestli je Maxi opravdu tam kde tvrdí. Byl a to mě naštvalo ještě víc. 

Když jsem ráno chystala Ambar do školky zazvonil zvonek u dveří. Stál tam člověk v červené uniformě a kšiltovkou na hlavě. V ruce měl obrovskou kytici rudých růží. V druhé držel složky s papíry. "Natalia Vidal?" Kývla jsem na znamení souhlasu a on mi podstrčil pod nos složky. "Ták tady se mi podepište, a tady máte kytici." Mile se usmál a podal mi růže. Mrknutím jsem poděkovala a zavřela dveře. Byla jsem s toho úplně mimo. "Naty promiň, miluju tebe nikoho jiného." Stálo na lístečku přivázaném na stoncích. To si myslí, že vše vyřeší jednou kyticí. Ale je to od něj milé. Usmála jsem se pro sebe. "Čo to je." Ptala se Ambar s plnou pusou cereálií. "Od tatínka." Podívala jsem se na ni a dala jí velkou pusu.

"Naty, myslím, že ti tady někdo něco nechal." Dívala se na mě tajemně sestra když jsem přišla do nahrávacího studia. Na stole tam stála další kytice, pro změnu žluté tulipány. "Omlouvám se, vím, že to nebude lehké ale doufám, že mi jednou odpustíš. Maximiliáno." Stálo na této kytce. Podepsal se celým jménem, to je teda nezvyk. "Od koho?" Vyzvídala Lena. "Od Maxiho. Hele Leno myslíš si, že bych mu měla odpustit." Zeptala jsem se zoufale. Sestře jsem všechno povyprávěla ještě ten den. "Miluješ ho ne?" Jasně, že ho miluju, mám s ním dítě. Dokázala bych si představit, že bych s ním měla i další ale on mě podvedl. "Jo miluju." Na víc jsem se nezmohla. "Řeknu ti to co si mi řekla jednou ty. Poslechni své srdce, to je ten nejlepší kompas na světě. Kam tě dovede tam zůstaň." Dívala se na mě úplně vážně. Vzpomněla jsem si na to, kdy jsem jí tohle říkala. Bylo mi tenkrát šestnáct a jí čtrnáct. Lenu zklamal její první kluk a já jsem se ji snažila pomoct. Vlastně jsem řekla to první co mě napadlo. Hned jsem na to zapomněla ale Lena si to zapamatovala až do teď. Při té vzpomínce jsem se usmála, poděkovala sestře a šli jsme nahrávat. Netuším jak Maxi přišel na to, že dnes budeme nahrávat zrovna tady. "On ti volal, že jo?!" Zeptala jsem se najednou, když mi došlo jak to je. Lena nevnímala a dál zpívala. Takže on šel za mou sestrou aby se u mně přemluvila.
"Nepřemlouval mě! Jenom se zeptal kde dneska budeme." Vysvětlila mi potom.