Different angle [THG FF - zastaveno]

Kapitola XVIII. - Nové pravidlo

Přátelé a kamarádi, musím vám poděkovat za amazing... Virvel, prosím... 5.500 přečtení! Hrozně si toho vážím, jste úžasní! Jen tak dál!

Celou noc jsem prospal lehkým, neklidným spánkem, ze kterého mě probralo sebemenší zapraskání či křik jakéhosi ptáka. V jednu chvíli mi bylo horko, v druhou zase zima, třásl jsem se a potil najednou. Několikrát mne probudila bolest v noze, když jsem bezděčně zatnul svaly při jedné z mnoha nočních můr. Vlastně byla jenom jedna, pořád ta samá. Katniss se mi zjevovala v oblaku dusivého kouře, potichu šeptala moje jméno a natahovala ke mně své dlouhé ruce. Kdykoliv jsem se jí však pokusil dotknout, protekla mi mezi prsty jako soška z příliš vysušeného písku po neopatrném dotyku. Zas, a zas, a zas...
Otvírám oči a zaostřuji na průsek chladné oblohy nade mnou, která slibuje jasný, horký den. Ačkoliv se teprve rozednívá a temná modř světlá, je příjemné teplo. Teplota bude jistě stoupat.
Vděčně zavírám oči, rád, že nemusím pohledem snášet vzrůstající žár. Vtom několik metrů ode mne praskají větvičky. Mozek mi začne pracovat na plné obrátky. Co to může být? Zvíře? Predátor? Splátce?

Poslední možnost je k mé smůle ta správná. Poznávám to podle lehkých, opatrných kroků. Nejsem si rozhodně jistý, že by to zvládla i sebechytřejší šelma. Ne, to musí být splátce. Ozývá se další a další praskání přibližující se k mému bezbrannému zbytku. Zavírám oči a snažím se dýchat co nejmělčeji, aby můj zvedající se hrudník neupoutal  nežádoucí pozornost. Oči pootevírám na škvírku a koulím očima, abych zahlédl něco, co by mi mohlo určit, o koho se jedná. Periferním viděním zaznamenávám světlou, skoro průsvitnou pleť a rozlétané zrzavé vlasy. Splátkyně z pátého kraje. Odněkud z hlavy se mi vynořuje její jméno... Ells... Nejspíš i jí došlo, že je potok nejvýhodnější zdroj vody. Smůla, jenže pro mne.
Zavírám oči a snažím se co nejlépe schovat ústa, aby se proužek růžových, suchých rtů ztratil mezi maskou z bahna. Mohu se tedy jen dohadovat, co Ells kutí. Slyším ale jak hltavě pije vodu přímo z řeky a zaskřípání kamenů pod jejími botami. Dalším zvukem je až dusot jejích nohou. Netuším, co ji vedlo k tomu, aby neprodleně opustil potok, až když slyším mnohem hlasitější a suverénnější zvuk kroků. Snadno přehlušuje prchající Ells. Čím víc se blíží, tím usilovněji se snažím uklidnit frekvenci svého dechu a uklidnit své srdce. Myslím, že nemusím podotýkat, že bezúspěšně.
Opět jsem se odvažuji otevřít na špehýrku jedno oko a zaznamenávám tmavou pleť s černými vlasy. Takže Tresh. Nezbývá mi nic jiného, než podle zvuků odhadovat, co kutí. Zaslechl jsem nemelodické ťuknutí lahve o uzávěr, skřípáni kamínku i zip batohu. V hloubi duše se mne zmocnila hrůza z toho, že by se mu tu mohlo zalíbit víc, než na té jeho pláni, nebo co to vlastně. Když ale slyším jeho kroky o půl hodiny, jak se vzdalují od mého úkrytu, bezděčně vydechuji úlevou, ale nechávám oči zavřené. Proč je otvírat, že ano.

A tak se nořím do stavu, ve kterém nerozeznávám sen od reality, přemýšlím a sním najednou. Většinou jde o mou minulost. Někdy se mi vybavují jen střípky informací - vůně pečeného chlebu, tlumené hlasy hádajících se rodičů, špatně smývatelnou tresť z bobulí borůvek nebo to, jak mne otec cuchal ve vlasech, když jsem byl ještě malý. Jindy zase mám pod víčky vytetované celé události či časové úseky. Jsem v těle desetiletého Peety malujícího zvířátka na dlažbu před krámkem s Delly, svou nejlepší přítelkyní. Směji se, když lidem vykládá, že jsem její bratr a cuchám jí vlasy. Nechávám si dát štulec do ramene...
... houpu se na kolenou svého otce a poslouchám jeho neuvěřitelné příběhy o síle lidského hlasu. Jeho podmanivý hlas mne vtahoval do příběhů stejně, jako jsem já vtáhl kapitolany do příběhu milenců stíhaných nepřízní osudu...
... hnětu těsto, posypávám ho moukou a vkládám ho do pece. Po upečení vytahuji hotový pecen chleba z pece a zálibně si prohlížím svůj první dobře upečený kus pečiva. Nechávám se políbit od otce do vlasů a do uší mi zaznívá jeho pochvala...
... ale hlavně se na chodbě dívám a topím se v jejích šedých očích. Několik vteřin ji pozoruji, poté se ale odvracím bez jakéhokoliv slova. Když se znovu odvažuji na ní pohlédnout, drží svou mladší sestru za ruku a společně kráčí vstříc svému domovu ve Sloji...

Vzpomínky se mi před vnitřním zrakem míhají naoko zcela nahodile, ale všímám si, že všechny mají jednu věc společnou. Byl jsem při nich zvláštním způsobem šťastný. S Delly jsem si nemusel na nic hrát a byl jsem sám sebou. Sám s otcem jsem měl naději, že se najde hlas, který nás povede a nastolí správnou vládu. Při pečení jsem měl pocit, že něco dokážu a že jsem to já. A když jsem hleděl do očí Katniss Everdeenové, dívce v plamenech, měl jsem pocit, že to, že ji mohu z dálky pozorovat, je pro mne dar.
Jenže proč myslím na tohle? Na veškeré šťastné zážitky, které se mi kdy staly? Netuším. Otvírám oči a všímám si, že se stmívá. Vzápětí se ozývá hymna Panemu a objevuje se na obloze erb. S námahou otáčím hlavou. Dnes by se neměli objevovat žádné tváře. Je pro mne tedy překvapením, že se na obloze objevuje Marvelova tvář. Nejspíš jsem výstřel musel přeslechnout ve svém bdění-snění. Nic necítím - smutek, radost ani zášť. Jsem prázdný.
Druhá tvář je Rue. Zklamaně tisknu rty k sobě. Kdyby totiž Katniss nevyhrála, přál bych to vítězství jí. Sám nevím, proč vlastně. Dívám se do dobromyslných očí malé, dvanáctileté holčičky a zaplavuje mě hořká pachuť nespravedlnosti. Možná bych se rozhořčil, ale jsem malátný a chci spát. Jenže to mi jedna určitá osoba neumožňuje. Jde o Claudius, který promlouvá do mikrofonu. Prý došlo ke změně pravidel. Podivné. To se zatím ještě nikdy nestalo. „Pozor, splátci, pozor. Je nepatrná změna v pravidlech. Letošní ročník her mohou vyhrát dva splátci, pokud oba pocházejí z téhož kraje. Hlášení skončilo!" Oba splátci z téhož kraje... Oba splátci z téhož kraje... Oba splátci z téhož kraje. Ta informace mi dochází až za pár minut.
Ona mě najde. Vím to.

Mohu konečně klidně spát. Lesem se ozývá dvojí křik, Cata a Clove. Zdá se mi, že slyším i své jméno. To se mi ale musí jen zdát...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Konečně jsem pro vás napsala další kapitolu :). Je na mé poměry extrémně krátká, já vím, ale nic víc jsme prostě nesesmolila. Nedá mi to a zase se vás musím na něco zeptat: Mám uvažovat o Catching fire, nebo zůstat u tohoto jednoho dílu? Pište do komentů ;). A ještě jedna otázka: Mám díly Clato a Peetovi hry střídat, nebo psát kapitoly v jiném poměru? Jako vždycky, vote, koment a follow potěší...

Hope you like it,
your Enemia :*.