Different angle [THG FF - zastaveno]

Kapitola XVI. - Ať to skončí

Další moje ff - Clato: Can't imagine life without you - je na světě a můžete si ji přečíst i vy. Najdete ji klasicky na mém profilu!

        To, o čem jsem si myslel, že je bezvědomí, je pouze jakýsi hibernační stav. Ať to skončí ať to skončí ať to skončí. Běhá mi ho hlavou pořád dokola, jako zaklínadlo, jako mantra, o které chci, aby se přeměnila ve skutečnost. Ale to se mi nikdy nepodaří. Tohle jsou Hladové hry a diváci očekávají dobrou show. Jistě, že tvůrci her nikoho nenasměřují mým směrem. Ještě si nepřejí mou smrt. Přejí si, abych nehorázně trpěl. Jindy bych jim možná to zadostiučinění nedopřál, ale teď jsem schopen jen ležet na zemi a poslouchat hukot krvavé řeky kus ode mě.
Náhle to mizí. Jsem ve dvanáctém kraji, neposkvrněný, čistý a slušně oblečený - sice celý v černém, ale oblek z arény se vytratil. Byla to snad halucinace? Sen? ptám se sám sebe v duchu, otáčím se kolem své osy a snažím se přijít na důvod toho, proč tady stojím. Za mnou stojí houf lidí. Rozpoznávám Primrose, Katnissinu matku, Delly i svou rodinu. Všichni se nepřirozeně lesknou, září. Slzy stékajících po jjich tvářích mi přidávají na zmatku, který je už tak dost velký. Co se to děje?
„Půjdeš se mnou,
ptám se tence,
k stromu na němž v noční chvíli,
vraha kdysi oběsili..."
Slyším dívčí zpěv zpívaný jasným, čistým hlasem. Tuto písničku znám. Moc dobře si pamatuji na ten večer, kdy přišel Katnissin otec do našeho pekařství a kupoval chléb pro celou rodinu. Tentokrát nešel na Jarmark a nemohl s mým otcefm směňovat tam. Broukal si stejnou písničku se stejnou melodií. Přísahám, že všichni ptáci, jež zbývali ukolébavky svým mláďatům a poslouchaly jeho hlas. Tohle ale není mužský hlas. Otáčím se a mimoděk ustupuji a dva kroky vzad. Jistě, že je to ona. Málem bych ji nepoznal. Má vyhublé tváře, v očích šílený výraz, oblečení na ní zplihle visí, jelikož je o několik čísel větší. Nepoznávám ji, vypadá naprosto jinak než normálě. Jinak uhlazené vlasy zapletené do copu má rozcuchaé a je poznat, že nejspíš spala v šatech.
„Katniss..." říkám bezděčně a rychlým krokem jdu směrem k ní. Všímám si i dalšího detailu. Kolem krku má oprátku. Okamžitě zrychluji tempo a razím se cestu lokty devíti mírotvorci, těmi, kteří ji obklopují. Jeden z nich mě tvrdě zasahuje jako beranidly do hrudi a já jen taktak udržím rovnováhu. „Zmiz. Jde o schválenou a veřejnou popravu. Pokud nechceš viset vedle ní, vypadni." Mírotvorce se leskne, jako kdyby byl pokrytý zlatým pracehm. Můj mozek tu informaci chvíli zpracovává. Potom mi to dochází. Katniss. Hurikán.
Lovci.
Náhle to místo poznávám. Jde o Šibeniční vrh, nyní už skoro nepoužívaný. Kus ode mě vzroste strom. Ustupuji dva kroky vzad, jako kdybych se chtěl vzdálit od mučivé reality. Poznávám, že se na stromě houpe další člověk. Tak proto zde Hurikána nevidím.
Ať to skončí ať to skončí ať to skončí.
V hlavě mi buší tisíc kladiv. Z kostela zní umíráček a sem se začínají trousit další lidi. Všechno jde moc rychle. Celý dvanáctý kraj se rozprostře v uctivé vzdálenosti od stromu a s lhostejným výrazem pozorují mírotvorce, jak upravují Katniss oprátku, připevňují ji na strom a nutí ji, aby vylezla na ztrouchnivělou bednu, kterou následně podkopávají...
Vrhám se dopředu, abych tomu zabránil, ale náhle scenérie mizí.

Ocitám se na jiné místě. Poznávám, že jde zase o arénu. Je tma, hřmí a blíží se bouře. Pohled mi sklouzává na mou poraněnou nohu. Žádné zranění tam nikdy nebylo. Co se to děje? Na mé rameno dopadá něčí ruka. Otáčím se. Cato. Ušklíbá se a následně promlouvá. „No, Milovníku, překvapil jsi mě. Nečekal bych, že ji budeš schopen tak chladnokrevně zabít..." jak zabít? A koho? V mé tváři se musí zračit zmatek, potože si odfrkává: „Ale no tak. Copak si nepamatuješ, jak jsi ji rozsekal na kousky, které by se vešli to krabičky od zápalek? O konkurenci míň, dívka  v plamenech je pryč!" Slyší v jeho hlase uspokojení. Mě ale tíha tohoto zjištění strhává na kolena. Ne. To není možé. Nedokázal bych ji zabít. Ne ji, ne Katniss Everdeenovou, ne dívku v plamenech. Cato krčí rameny.
„Jsi už jeden z nás, Milovníku." Ne, nejsem jeden z nich. Nemohu být kapitolská zrůda, která hraje podle jejich pravidel. Nebo snad ano? Jak dlouho mi trvalo zabít splátce ze šestky? Proč jsem nepomohl k útěku splátkyni z osmičky? Proč? Jsem stejný. Nebo ne? Ano, jistě že jsem.
Ať to skončí ať to skončí ať to skončí.
Kud ode mě se zjevují všechny, u kterých jsem dopustil, aby zemřeli. Splátkyně z osmého kraje si pohrává se sekyrou a zle se na mě šklebí. Splátce z osmičky po mě vrhá oštěp, který se mi zabodává hluboko do těla. Padám na kolena. Tělem mi projíždí neuvěřitelná bolest. Zářicí osmička se rozmachuje sekyrou a tupou stranou mě udeří do čela. Znovu. Znovu. A znovu.
Proč neumírám?
Nevím. Smrt by pro mě byla vysvobozením.
Přestávám vnímat všechno, co na mě zevka působí a schovávám se ve své mysli. Choulím se do sebe a snažím se přežít tato muka, která mi Kapitol způsobuje. Přestávám vnímat, co je reálné nebo není. Netuším, jestli se mohu topit v moři, jestli mě zaživa může sežrat had, jestli je Katniss doopravdy po smrti, jestli je po smrti má rodina ve dvanátém kraji...

Konečně jed odeznívá. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, jak dlouho mě měl jed ve svých hrozných spárech. Dlouhou dobu jen tak ležím, dokud nevidí, že se barva obloy mění do oranžové a postupně tmave. Zapadá slunce. Narovnávám se a rozhlížím se po místě, kam jsem doběhl. Jde o místo u rozvodněného potoka. Je obestřeno stromy, trávou a velkými balvany. V této části arény jsem ještě nikdy nebyl. usí být velice rozlehlá. Prošel jsme již několik kilometrů a to jsem ještě nebyl ve stepi, kterou jsme záhlédli pouze okrajově.
Vrhám se do itentury poranění. Do tohoto úkolu nejdu s úměvem na rtech. Vím že to nebude krátký seznam.
Zjišťuji, že opakované rány sekerou byli ve skutečnosti údery hlavy do kamene. Cítím, jak mi na čele pulzuje bolest. Kupodiv ale nekrvácím. Pouze mi nabíhá velká boule a modřina. Musel jsem to dělat, když působil jed. Jinak bych se s největší pravděpodobností zbláznil. Neměl jsem k tomu daleko.
Převracím se na záda a postupně se zvedám do sedu. Všechno mě bolí, celé tělo mám jako v ohni. Kyselina mléčná ve svalech ale nemůže nijak soupěřit s ránou ve stehně. Okraj kalhot je celý od stále vytékající krve, ačkoliv se už začala srážet. Dýchám ústy, pomalu a klidně. Bylo totiž dost možné, že se venku objeví moje snídaně, i když v trochu jiné formě. Kousám se do spodního rtu. Nikdy jsem se o zranění nezajímal, nepotřeboval jsem to. Moje znalosti léčení a ochrany infekce obsahují léču popálenin prvního stupně, lehkou teplotu a odřeniny, ale podle toho, jak mi při určitém úhlu noha umožňuje vidět stehenní host poznávám, že jde o zranění naprosto jiného kalibru.
V ráně je zaseknutá malá, dobrá větvička, která ovšem při každém pohybu způsobuje ostrou bolest. Odhaduji, že právě tuhle bolest můj mozek vyhodnotil jako orla trhající mé maso, svaly a šlachy obepínající kost. Ačkoliv nejsem lékař, alespoň matně tuším, že by v té ráně zůstat neměla. Jen by mi přivodila infekci, kterou si v této situaci nemohu dovolit. Obrňuji se, pro jistotu si dávám do úst část bundy a dotýkám se větvičky. I ten malý dotyk mi způsobuje další vlnu bolesti a já bezděčně zatínám svaly. Jsem odměněn dalším přílivem krve z mé rány. Z toho kovového pachu se mi dělá špatně a opět mě začná bolet hlava, ale snažím se tomu nepoddávat. Kašlu na jakoukoliv opatrnost, koušu se do rtu a vytrhávám větvičku jedním prudkým pohybem.
Svírám ten malý kousek dřeva, až mi zbělají klouby prstů. No dobře, alespoň je ta větévka pryč. Po tvářích mi stékají slzy z právě prožité bolesti. Musel být doopravdy hluboko. Otáčím svou hlavu směrem k řece, která zase nabyla průzračně čisté vody. Po krvi  v ní není už ani stopa. Zato na mojí ráně je jí vice než dost. Nejspíš bych ji měl trochu vyčistit, ačkoliv vůbec nevím, jestli je to bezpečné. Ale něco s tím udělat musím. Zatínám tedy zuby a začínám se sunout k řece. I přes svou opatrnost si způsobuji ostrou bolest. Svůj úkol ale splňuji a brzy si vyplachuji ránu vodou. Alespoň že vypaá jakžtakž čistě. Pohled na mé vyčištěné zranění mě ochromuje. Chvíli na něj jen tak zírám, dokud se opět nezačně naplňovat krví. Znovu ho oplachuji a opakuji tento postup ještě několikrát, dokud se krev pořádně nesrazí. Rozhlížím se po improvizovaném obvazu, ale nakonec si odřezávám kus z rukávu, namáčím ho ve vodě a přikrývám tak zranění. To je rozhodně lepší. Nemám své stéhno na očích.
Svlékám si bundu i tričko, abych prozkoumal ostatní, méně závažná zranění. Otoky, které mám od sršáních bodnutí narostla do velkých rozměrů, přes to ale nechávám žihadla na místě, abych nezpůsobil větší škodu. Rozhlížím se po lékarničce a mém batohu, ale vzpomínám si, že jsem všechny zásoby nechal u jezera. Mám jen nůž a svou hlavu. Která za moc nestojí, co se týče tohoto oboru. Spálenina vypadá rozhodně lépe, takže se opět oblékám a prohrabuji si vlasy. Útěk, sršání jed i improvizovaná líčba. Tohle všechno mě vysílilo. Svlažuji jen vyprahlé hrdlo vodou a začínaj se mi klížit víčka. Nedokážu se odvléct do nějakého úkrytu. Proto jen usínám s přáním klidného spánku...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Tributes, další kapitola je na světě :) Jsem si dost dobře vědoma toho, že minulá kapitola nestála za moc, takže jsem se pokusila tuhle pořádně napsat. Co vy na to? Zaznamenali jste zlepšení? Napište do komentářů :). Jinak jsem začala psát další ff, rozhodla jsem se pro ship Clato. Najdete ho na mém profilu. Jako vždycky - vote, koment, read i follow potěší, jak u tohoto, tak u Clato příběhu!

Hope you like it,
your Enemia.