Different angle [THG FF - zastaveno]

Kapitola II. - Katniss a Haymitch

Každý, kdo četl knížku nebo viděl film si může všimnout, že nikdy neopisuji doslova to, co postavy říkaly ale buď jejich rozhovor úplně vynechám, nebo ho pozměním. Nechci opisovat knížku, od toho si můžete přečíst ji :)

Peeta Mellark.
Na vteřinu mi ve tváři naskakuje překvapený výraz a až moc pozdě ho nahrazuji za kamenným. Jako přes závoj vidím, že mi ostatní kluci uvolnily místo v uličce a toporně vykročím. Dívám se přímo před sebe, tedy k pódiu a za chvíli stoupám po dřevěnných schodech. Polknu a postavím se vedle Effie, která hlaholí, ať nás provází štěstěna. To určitě. Pak nás s Katniss vyzývá, abychom si podali ruce. Pevně tu její stisknu, abych jí dodal odvahu. Je studená jako led.
Pak už jen jdeme do soudní budovy na rozloučení.

Se založenýma rukama za zády stojím čelem k oknu. Nevšímám si krásy kolem, jen bezvýrazně pozoruji okolní krajinu a přemýšlím. O hrách, o čem jiném. Z mého zasnění mě vytrhne až zavrzání dveří, když dovnitř kráčí má matka. Čekám, že uvidím nějaké stopy po pláči, nebo alespoň slzy v očích. Nic. Jen neupřímně vypadající lítostivý výraz.
Obejmu ji. Pevně ji u sebe držím, nechci jí opustit. Po chvilce se však vymaňuje z mého objetí a víská mě ve vlasech. „Konečně se 12. kraj dočká svého vítěze,“ slyším jí říkat a pokusím se o úsměv. Trochu mě zaráží, že se mi zdá, jako kdyby mluvila o někom jiném, než o mně. Pak tu myšlenku zaháním. Přece věří svému synovy, ne? Její další slova mě však vyvádějí z omylu: „Ta holka umí přežít.“ usměji se, ale něco uvnitř mě uvadne. Na kolik vypadám jako holka, heh? Měla na mysli Katniss, ne mne. Dává větší šance cizí dívce před svým synem. To potěší.
„Opatruj se zlatíčko.“
To už ale otvírá mírotorce dveře a posunkem jí dává najevo, že její čas vypršel. Naposledy mi stiskne rameno a se sklopenou hlavou odchází.

Jako další přichází otec. Opět se objímáme, prohodíme spolu pár zdvořilostních frází a pak jsem tiše sedíme a čekáme, až ho mírotvorce zavolá. Vždycky jsme měl s otcem lepší vztah než s matkou, ale i tak to nebyl hvězdný vztah.
„Ty to zvládneš. Věříme ti.“
Páni, netušil jsem, jak moc dobře umí můj otec lhát. To už ho ale mírotvorce odvádí a já (nejspíš naposledy) spatřím jeho tvář. Snažím se tvářit klidně, jako kdybychom se rozcházeli jenom na několik hodin, možná dnů. Přitom už se v životě neuvidíme.

Když mírotvorce zavře, nikdo další už nepřichází. Dochází mi, že se už nikdo nepřijde rozloučit a nasucho polknu. Nezbývá, než se vrátit ke svému koukání z okna budovy Soudu. Vyčerpaně ale padám do křesla a zvrátím hlavu naznak.  Pozoruji bílý strop s prasklinou a vybavuji si včerejší noční přemýšlení. Bylo vlastně k něčemu? Nebo ne.

Kloním se k tomu ne.

Jne tak sedím a zírám do zdi, když uplyne ona hodina, kterou nám Kapitol vyhradil na loučení s rodinami. Hlouček mírotvorců mě odvádí k autu, do kterého nasedám. V druhého okna sedí Katniss a nezaujatě pozoruje krajinu, která kolem nás probíhá. Effie na nás na oba mluví, ale já ji nevnímám. Všechny moje myšlenky patří hrám a jejich ohavnosti. Uklidni se, říkám si, ale nepomáhá to, nech si to do arény a nasměruj to proti ostatním splátcům.