Different angle [THG FF - zastaveno]

Kapitola XV. - Čas prchat

No... Anniiny hry tedy nakonec již píše jiná spisovatelka a já jsem se rozhodla být natolik tolerantní (jako kdybych jinak nebyla :D), že jí tento nápad nechám :). Pořád čekám na komentáře s nápady! Co Liminy hry?

        Pozoruji rozběsněného Cata. Jeho tělo se mi mění před očima, nadouvá se a zase změnšuje, takže někdy má menší hlavu než tělo, nebo jsou jeho ruce jako obrovské větve stromů. Divím se, že není celý rudý a neuchází mu z nosu pára. Svým postavením těla totiž připomíná býka před útokem.
„To měl v plánu celou dobu, co?!" při zvuku jeho hlasu sebou trhám. Snažím se vyhrabat na nohy, protože je mi jasné, že až dokončí svůj nenávistný monolog, rozeskl by mě vejpůl. Hlava se mi ale motá a tepe mi v ní, že mám dojem, že se mi rozskočí. Svět se pořád točí, jako kdyby to byl jeden z vlčků, se kterými jsem měl zakázáno si hrát, když byla matka doma. Nesnášela ten zvuk, ty líbezné tóny, které se z vlčka linuly.
„Chtěl jsi nás podvést, co?! To celé byla jenom hra - od spojenectví až po tu romanci!" Nepokrytě a bez servítek a mě řve, rozmachuje se mečem ve vodorovném seku a já se jen taktak přikrčuji, abych se vyhnul svištící čepeli. Kdybych to neudělal, Cato mi usekl hlavu až u ramen. Snažím se od něj dostat pryč a hmatám všude kolem sebe, abych se vytáhl na nohy. Je mi jasné, že proti němu nemám skoro žádnou šanci, ale i to minimum se blíží k nule, pokud se budu jenom vyhýbat jeho sekům. Hmátnu za svůj opasek, kde je i v pouzdru můj nůž a vytahuji ho pravě včas, abych na poslední chvíli vykryl útok, který tentokrát Cato vede svisle na mou hlavu. Čepele o sebe s třeskotem zařinčí a mé prsty před jeho mečem ochrání kvalitní záštita, kde se jeho meč na okamžik zasekne. Cato ji vyprostí a čím dál tím víc brunátní zlostí. Zoufale od něj odlezu o dalších několik kroků. Potřebuju čas k tomu, abych se vytáhl na nohy, ačkoliv si vůbec nejsem jistý, jestli mě udrží. Svět se se mnou houpá jako na kolotoči, ale to v bezprostředním nebezpečí ustupuje do pozadí a já bojuji s dravcem před sebou a touhou omdlít.
Konečně nahmatávám kmen stromu, kterého se chytám jako záchraného lana a vytahuji se nahoru. Rázem zavrávorám a udělám několik kroků dozadu, což mi nejspíš zachrání život. Catův meč se zabodává do země přesně v místech, kde jsem před chvílí stál. Snažím se na něj zaostřit a pevně svírám růkojeť nože, až mi zbělají klouby. Cato s úšklebkem dělá pomalé kroky směrem ke mě. Myslí si, že mu nemohu utéct, vidím to na něm.
A má naprostou pravdu. Jsem zvíře lapené v pasti.
Cato dělá vodorovný sek směrem k mému boku, jelikož nejspíš pochopil, že na hlavu a nohy nemá smysl útočit. Najednou ale zavrávorá a klopýtá dopředu. Zapomněl jsem, že i on je pod vlivem zhoubného jedu sršáňů. Nejspíš ho převážila těžká čepel krátkého meče. Jenže tentokrát nestačím uskočit a on nemine. Čas jako kdyby se na chvilku zavtavil a já pozoruju svištící čepel. Hrot se mi zabořuje hluboko do masa ve stehně.
Bolest je nepředstavitelné. Ani spáleniny od naší pekařské pece mě nebolely tak, jako tohle. Dostávám ze sebe nelidský ryk a do očí mi vhrkají slzy. Ten, kdo takovou bolest nikdy nezažil, nemůže vědět, co to je, jaká to je bolest.

Cato se chytá za hlavu a mátožně se opírá o strom. Potom klesá na kolena. Clovin hlas ke mě doléhá jakoby z dálky: „Cato, Cato, co ti je!" Možná bych na to přišel, kdybych dokázal přemýšlet, ale to nedokážu. Přicházejí vlny nevolnosti, zpod prstů na ráně my vytéká silným proudem krev a pokoušejí se o mě mdloby. Ale nějaký živočišný pud, touha po přežití mi nedovolí zemřít. Rád bych se nějak postavil na vlastní nohy kvůli kamerám, ale to nedokážu.
Mohu jenom prchat.
Pokud to zvládnu.
S rukou na ráně se pokouším udělat krok, ale bolest se mi vrací s dvojnásobnou silou. Pevně zavírám oči a snažím se nepropustit slzy a vzlyky, které se mi tlačí na hrdlo a pod víčka. Ne, musím být silný. Kvůli kamerám. Kvůli rodině.
Kvůli ní.
Potácím se od stromu ke stromu, kůra se mi zařezává do bundy a zpomaluje můj zoufalý pokus o únik. Ze svého hrdla se mi dere vzlyk, ale mění se v řev, v bolestný ryk, který se musí rozléhat celým lesem. Je mi ale jedno, jestli mě někdo uslyší. Možná bude lepší zemřít, než se trápit, teď a tady.
Půda se mi vzdouvá pod nohama a ztěžuje mi mou snahu udržet rovnováhu. Ozývá se vytí jakéhosi zvířete. Vlka? Netuším. Stromy se lesknou, rozdvojují se a zase se stýkají ze svými dvojníky do jednoho. Mezi stromy se zjevuje orel, přilétá ke mě a ostrým zobákem  se mi zabodává do rány, což mi přivádí další vlnu bolesti. Pak náhle mizí, ale bůlest zůstává. S dalším krokem, který musím udělat se bolest ozývá znovu a znovu. Prsty mám obalené krví, svou, cizí, netuším. Vše se mi slévá dohromady, nevím kdo jsem, co jsem ani co se stalo. Snažím se otřít krev o půdy, ale dostal jsem se někam, kde jsem ještě nebyl. Kolem mě jsou vzdouvající se fialové, růžové, oranžové kameny. O kus dál je řeka krve, jejíchž šum se mění ve zlověsný bzukot sršáňů.
Vodní tok se  vyeleévá z koryta a já se topím. Lokám se vody a bezmocně máchám rukama, abych se nějakým zázračným způsobem dostal nad hlavdinu, ale marně. Plíce se mi plní vodou a já se ji snažím vykašlat, to mě ale nutí vtahovat do sebe čím dál tím víc vody.

Padám na zem, podlamují se mi kolena a já nejsem schopen dělat nic jiného, než si tisknout uši, abych odfiltroval okolní zvuky. Zabijte mě. Za tohle mi to utrpení nestojí. Tohle mi běhá v hlavě jako nějaká mantra, zaklínadlo a doufám, že se promění ve skutečnost. Jenže já tolik toho štěstí nemám. Vnímám palčivou bolest v noze, vytékající krev, šum sršáňů. Zem se pode mnou vlní, vzpíná se a mění barvy. Bolí mě z toho hlava a jako kdyby mi v ní bušilo tisíc kladiv. Do mysli se mi vkrade cizí myšlenka: Ona to zvládne.
Pak omdlévám.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Už jsme za polovinou, tributes! :) Tentorkát kratší a myslím si, že i trochu slabší kapitola, ale sami jste kratší kapitoli chtěli. Napište mi do komentářů názor, co si o této kapitola myslíte, docela by mě to zajímalo :). Jako vždycky - vote, koment i read potěší. Jinak vám děkuji za 4000 readů ^^ i vote :). Děláte mi radost.

Hope you like it,
your Enemia.