Different angle [THG FF - zastaveno]

Kapitola XI. - Zloděj a miny

        Spal jsem špatně. Neustále jsem se převracel z boku na bok a sebemenší zvuk mě probudil. Když mě ve čtyři hodiny ráno probudila Glimmer, považoval jsem to za vysvobození. Ukázala mi pomocí prstů, v jaké pozici bude měsíc, až probudím ostatní a potom se ukládá ke spánku. Brzy k hluku dechu přibyde další pravidelně oddychování.
Přejíždím prstem po ostří nože. Jeh čepel je ještě zatříkaná od krve splátců, nutím se tedy do toho, abych ho namočil do trochy vody a vyčistil ho. Brzy se ostří lekne jako o závod a na mě opět útočí neodbytné úvahy a myšlenky. Tohle mi nezabralo moc času. Sleduji měsíc, který se líně přesunuje po obloze. Je zhruba v polovině svého dorůstání. Přál bych si, aby byl opravdový. Aby to nebyl jen výmysl tvůrců her, aby doopravdy byl měsíc v takovém stádiu, jaký se mi jeví v aréně. Chci mít v tomhle vymyšleném světě nějakou jistotu. Protože ve dvanáctém kraji jsem si mohl být jistý, že se já a moji nejbližší dožijí dalšího rána.
Právě tato jistota je na tomto místě ze všeho nejmenší. Možná právě teď si někdo vychutnává Katnissinu smrt, bodá a bodá ji znnovu a znovu, Katniss křičí o pomoc, ale nikdo nepřichází...
S trhnutím se probírám, lapám po dechu a opírám se o prochladlou zem. Byl to jenom sen. Můj dech se ustáluje a ani srdce mi už netluče tak zběsile, jako když jsem se probral. Jsem si jistý, že jsem nespal, ale přesto... ta krvavá scenérie byla tak skutečná, se všemi detaily!
Otáčím se po kruhu profíků. Všichni pokojně spí, jako předtím, než se mi začala zdát ta noční můra. Nejspíš to byl ten zvláštní stav mezi bděním a sněním, kdy se vám zdají sny ale i sebemenší podnět vás probudí.
Rozhlížím se po zemi pod sebou a hledám nějaké známky toho, že jsem plašil. Ne. V zemi nejsou žádné rýhy od bot nebo polámané větvičky. Stalo se mi to, co vždycky - naprosto jsem ztuhnul a nic nedělal. Bolí mě čelist, což svědčí o tom, že jsem měl i zaťaté zuby. Promnu si místo výběžku na spodní čelisti a zavrtím se na svém místě, abych neseděl tak pohodlně. Nerad bych prožil další noční můru ještě před svítáním.
Podívám se na řeřavé uhlíky uprostřed profíků. Někdo nejspíš rozdělal oheň, když jsem já spal. Tomu říkám arogance na nejvyšším stupni, pomyslím se a smutně zavrtím hlavou. Nerazili jse až takový kus od mrtvé splátkyně a ta mohla mít spojence. Je štěstí, že jsme ještě stále naživu. Možná bych ho měl znovu rozdmýchat, protože během doby mého spánku se začíná blýskat na východě slunce. Napadá mě ale dost pádný argument. Kouř. Byl by cítit široko daleko.

Náhle ztuhnu. Slyším praskání větviček v pravidelném intervalu, což nemůže znamenat nic jiného než kroky. Pomalu se otáčím za tím zvukem a sevřu v dlani nůž, až mi zbělají klouby. Brzy zaměřím směr, ze kterého ten zvuk jde. Z toho směru, kde jsme zabili tu mrtvou splátkyni. Jde sem její spojenec? ptám se sám sebe v duchu, když skrz houští, kterým je naše mýtina obklopená zahlédnu černý cop pohupující se na zádech.
Katniss, kdo jiný. Nikdo v aréně není tak krásný jako ona.
Instinktivně se přikrčím. Nesmí mě vidět, mě ani mé dočasné spojence. Kdyby jí došlo, že jsem se s nimi spojil, s mým celým plánem by byl ámen. Nemohla by si to totiž vyložit jinak, než že jsem se s nimi spojil v zájmu zabíjení ostatích a to by rozhodně nepomohlo naší věci - tedy že jí chci zachránit život.
Nejspíš si mě ani oddechování ostatích splátců nevšimla. Jejich dech přehlušují ostatní lesní zvuky a ona nečeká, že v okruhu dvou metrů bude nějaký splátce, nebo rovnou smčka profíků společně se mnou. Rozhodně ne se mnou. Kráčí ke mě bokem, neslyšně se proplétá houštinou a za chvíli mizí z dohledu i konec opeřených dříků šípů. Já ale ještě hodnou chvíli koukám směrem, kterým odešla a bezmyšlenkovitě přejíždím prstem po ostří dýky. Zpátky do reality mě přivádí až píchnutí bolesti. Nevědomky jsem si zaryl čepel do prstu a něm si m začí nají tvořit krůpeje, takže prst strčím do pusy a snažím se krev odsát. Náhle mi pohled padá na půdu přede mnou. Po jednom neopatrném kroku se do vlkem prolezlé půdy obtiskla stopa Katnissiny boty. Obezřetně vstávám, vysoko zvedám nohy, abych se vyhnul křoví, poklekám na půdu a pečlivě zahlazuji Katnissiny stopy bot. Pro dobrý doejm ještě na stezičku naházím jehličí a kousky mechu a díky mému vkusu za chvíli není poznat, že zde někdo prošel. Žádná živá duše není v dohledu, alespoň podle stop. Prolézám zpátky ke svému stanovišti na hlídku.