Hope dies last

S pravdou ven....

Probudilo mě pípání přístrojů. Otevřela jsem oči a hned jsem věděla, kde jsem. Pro mě až moc známý nemocniční pokoj. Bolest břicha mě už přešla, a když jsem se koukala na svou ruku všimla jsem si kapačky, která vedla do žíly a další přístroje do mě zavedené. Jak jsem se sem dostala? Proběhlo mi hlavou. Chvíli jsem uvažovala, ale zpátky do reality mě přivedlo otevření dveří. Koukla jsem se kdo přišel a byla to máma.

,, Ahoj zlatíčko už jsi vzhůru konečně. Jak ti je?“ Zeptala se mě. Sedla si na postel a mou ruku vzala do své.

,, Ahoj už lépe.“ Řekla jsem a snažila se usmát.

,, Mám špatnou zprávu.“ Řekne trochu nesvá.

,, Já vím. Poznala jsem to.“ Řeknu a sklopím pohled. Je to pravda rakovina je zpátky.

,,Ještě je tu dobrá zpráva. Operace by se měla povést, tvoření rakovinných buněk se zachytilo včas.“ Řekne a já si trochu oddechnu.

,,Ale.“ Zase je tu to ale. ,, Budeš muset chodit na chemo.“ Řekne smutně. No jo. Sbohem mé vlasy a sílo, kterou jsem zatím stihla nabrat. Chemoterapie mě ničí. Vysávají mi život. Jsem po nich vždy hrozně unavená a vlasy mi vypadávají. Pamatuju si na to, když jsem musela nosit paruky nebo šátky.

,,Jo a je tady nějaký kluk. Chce s tebou mluvit. Můžu ho pustit dovnitř?“ Zeptá se a já jen kývnu.

,,Dobře ještě se vrátím. Jen si zajdu promluvit s doktorkou.“ Usměje se na mě a už je na cestě na chodbu. Za chvíli se ve dveřích objeví Kevin. A mě dojde, že se bude snažit vše ze mě dostat. Jde směrem ke mně a sedne si na židli, která je vedle postele.

,, Jak ti je?“ Zeptá se mě.

,,Dobře.“ Řeknu a svůj pohled upoutám na mé ruce.

,,Aspoň mi nelži.“ Řekne klidně a já zvednu hlavu. Kouknu na něj se zvednutým obočím.

,,Myslím, že je na čase mi říct pravdu.“ Pokračuje dál a já na něj nechápavě kouknu.

,, A na to si přišel kde?“ Zeptám se ho, ale jeho obličej je stále klidný.

,, Proč bych ti to měla říkat? Tobě to může být stejně jedno.“  Řeknu a snažím se být v klidu.

,,Chci ti pomoct. Možná si o mně myslíš, že jsem jen bezcitný hajz, který nemá srdce a tak dále, ale to není pravda. Snažím se ti pomoct, jenže to nepůjde, pokud mi neřekneš pravdu.“ Já na něj koukám, jestli se náhodou nezbláznil. A vůbec proč se do toho plete. Nebyl to, on kdo říkal, ať se nepletu do cizích věcí?

,, Proč se snažíš? Mně prostě nepomůžeš.“

,,To si jenom myslíš. A ku*va už mi řekni co se děje. Omdlela jsi.“

,, Ne prostě ti to neřeknu.“ Už jsem pomalu vyjížděla.

,,Jo řekneš! Ku*va už pochop, že ti chci pomoct!“Zařval už na mě.

,, Mně nepomůžeš! Nikdo mi nepomůže!“  Zařvu zase já na něj, ale dochází mi, že mi nedá pokoj. Budu muset s pravdou ven.

,, Doprdele řekni mi už tu zku*venou pravdu!“ Vykřikne, až se leknu. Potom co mě uhodil se ho proste bojím.

,, Mám rakovinu. Nedokážeš mi pomoct. Nikdo mi nedokáže pomoct. Jasný? Už to víš, znáš pravdu. Spokojený?“ Řeknu naštvaně a s očí mi začínají téct slané potoky slz. Teďka se mi může vysmát. Místo toho jen zaraženě sedí a kouká na mě.

,, T-to je m-mi líto.“ Řekne koktavě a hlavu skloní dolů.

,,A to je přesně ono nepotřebuji tvou lítost nechci jí.“ Řeknu naštvaně.

,,Promiň.“ Řekne a svůj pohled zase nasměruje na mě.

Nachvíli sedíme potichu. A oba jsme uzamčení ve svých myšlenkách. Nakonec jsem to já, kdo promluví.

,, To tys mě sem přivezl?“ Zeptám se a on jen přikývne.

,,Děkuji.“ Poděkuji mu a on zase jen přikývne.

,, Vím, že jsme nezačali dobře. Chci se ti omluvit za všechno. Za to jak jsem se choval jako idiot, za to jak jsem tě uhodil a za vše co jsem vlastně proved. Myslíš, že bychom mohli začít od začátku, jako kámoši?“ Zeptá se mě a celý ten jeho proslov mě překvapí.

,, Jo myslím, že můžeme.“ Odpovím mu a usměju se. On mi úsměv opětuje.

Další část je tady. Jsem s ní spokojená a doufám, že se vám bude líbit. :)