Hope dies last

Leukémie

Zas a opět, jako každé úterý a čtvrtek, přijíždím z nemocnice. Ano zhruba před půl rokem mi našli rakovinu krve, takže leukémii. Ale léčím se. Školu jsem muela přerušit kvůli docházce.Vetšinu času jsem proležela v nemocnici. Zničilo mě to jak po fyzické tak i po psychické stránce. Naštěstí jsem byla připravená na vše co se stalo a jsem připravená i na to co se teprve stane. Moc dobře jsem věděla, že to dříve nebo pozdějí příjde. Mamka mi hodně pomohla a stále pomáhá, ale přes to musí chodit do práce je na mě sama. Naštěstí má tak skvělého šéfa, že to co se nám děje chápe. Snažím se bojovat co to jde, abych jí tu nenechala samotnou. Sice jsem si už tolíkrát říkala, že bych byla s taťkou naštěstí jsem s ním stále.Chci být silná jako on a bojovat do posledního dechu. Bojovat jen co to půjde. Největší bolest je když vám dávají kostní dřeň. Větší bolest jsem snad nezažila. Rakovina se stále drží bohužel v mém těle. Sice se zastavila, ale je jen otázka času, kdy se zase rozjede. Kamarádka mi řekla, když můj otec umíral ať stále věřím, že NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ a já se tím heslem řídím dál a budu se tím řídit do posledního dne.

Dneka mě už vážně nebaví sedět doma a nic nedělat. Proto jsem se rozhodl zavolat kamarádce Rebecce a zajdem na kafe a nákupy.Dlouho jsem s níkým nebyla a ona je moje nejlepší kamarádka která mi nejvíc pomohla. 

,,Ahoj Rebecco!!! Nechceš zajít na nákupy a na kafe?" Vybalila jsem na ní.No jo to jsem kámoška, když se ozvu jen když něco potřebuju. Řekla jsem si v duchu.

,,No ahoj zlato. No, že se ozveš." zasmála se jsem ráda, že mi to nevyčítá.

,,No jasně, že zajdeme v kolik a kde?"

,,Tak třeba ve tři u naší kavárny?" zeptala jsem se a doufála že bude stihat,když má jen hodinu a půl na chystání.Vždy jí vše trvá věčně.

,, Tak jo stíhám zatím se měj a už se těším." A hnedka mi to položila.

Začala jsem se oblíkat, byl začátek jara takže jsem se nemusela tolik navlíkat.Natáhla jsem na sebe červené uplé rifle a tričko s třičtvtrečním rukávem jen v čistě bílé barvě. Na to jsem hodila riflovou bundu a nazula si své oblíbené červené vansky. Vlasy jsem si pročísla kartáčem. Můžu být ráda, že vlasy mám. Rakovina nebyla tak važná, abych musule chodit na chemoterapie a různé takové léčení, která vás ničí, ale i uzdravuje. Vzala jsem si tašku do ní hodila pár drobností jako je mobil,klíče a peněženka a mohla jsem vyrazit ke kavárně te daleko nebylo jen asi 10 minut pěšky. Když jsem tam došla Rebecca už na mě čekala.

,,No ahoj!!! Konečně tě zase vidím." vykřikla trochu hlasitěji až se na nás pár lidí kouklo a hned si mě stáhla do objetí,které jsem jí oplatila, ale co už. Rebecca je bláznivý člověk, který si umí užívat pořádně života.

Kupili jsem si kafe a sedli si dál od lidí.

,,No tak povídej jak se máš? Jak to vypadá ehm.......no....... ty......víš....." Zeptala se mě. Nechápu proč se lidi vždy u slova nemoc či rakovina jak to chcou nazvat předemnou zakoktaj.

,, Myslíš rakovinu, že ?" zeptala jsem se a ona jen přikývla.

,, Mám se fajn jak jinak. A zatím jsem čistá. " odpověděla jsem jí a ta se usmála.

,, Tak to jsem hrozně ráda." odpověděla mi a celou dobu měla úsměv na tváři.

,,Doufám, že půjdeš na ples naší školy? " zeptala se mě a já chvíli uvažovala. Na škole jsem neměla s nikým žádný problém, ale musíte uznat sami vidět všechny vašé spolužáky po tak dlouhé době a ani nevíte jak se na vás budou dívat.

,,Půjdu pod jednou podmínkou." rozhodla jsem se nakonec pro kladnou odpověď.Rebecca se na mě podíva se zdvyženým obočím.

,, A to je jaká podmínka? " zeptala se a stále na mě koukala nedočkavě.

,, Že mi pomůžeš vybrat šaty,boty,kabelku,doplňky, atd...." Odpověděla jsem a koukla se na ní.

,, No sice si řekla více těch podmínek, ale jsou to samozdřejmosti." Usmál se na mě a přikývla.

,,Ples je za měsíc a půl.Zařídím ti lístek k nám ke stolu." Oznámila mi a byla jsem ráda, že si ho nemusím schánět sama.

Když jsme dopili a nakoupili a nebylo toho málo co jsme si koupili já jsem si domu nesla jedny plavky už na léto, kraťasky s vysokým pasém a pár doplňků.Na šaty na ples bylo ještě trošičku burzo tak to ještě počká. Procházeli jsme se nákupákem ke vchodu, když v tom jsem ho zalédla.

Budu moc ráda, když si to někdo přečte. Je to má první zveřejněná povídka.Nechala jsem se tak trochu inspirovat skutečným životem, ale i knihou Hvězdy nám nepřáli. Něco málo je i podle skutečnosti. Budu ráda za každý kladný ale i záporný ohlas a radu.A samozdřejmně i za Vote :)