Jinakost KAŽDODENNOSTI

Jestli mi chceš něco říct, udělej to teď. (TerryMarz)

Věnováno: 

Jmenuji se Tereza, ačkoliv jsem vždy preferovala oslovení „Terry", které se také stalo v podstatě mým uměleckým jménem a jakýmsi východiskem v rozporu mezi mými ženským a mužskými tendencemi. Spousta lidí, co mě zná jen od vidění nebo od „čtení" mě nikdy nepovažovala, za někoho, kdo sám sobě nevěří, kdo se bojí promluvit o věcech, co má rád nebo kdo se stydí za každé slovo, co mu vyjde z úst. Většina mě vidí jako chladnou, extrovertní bytost, co v hlavě nosí rovnou celou encyklopedii, ačkoliv jsem vlastně ve skutečnosti pravý opak toho, co lidé rádi vidí. Už od mala jsem byla jiná, což bylo způsobeno mým osobnostním typem, o němž jsem se dozvěděla teprve pár let zpátky. Patřím mezi hrstku žen, které bylo určeno být INTJ (Introvertní intuitivní typ usuzující s extravertním myšlením) neboli Architekt či Mastermind, jak já ráda říkám. Architekty jsou velice vzácné. Není nás na světě ani procento, což znamená, že šance, že potkáme někoho, kdo nám bude rozumět a dokáže s námi pracovat, je velice malá. Vždycky jsem byla hodně uzavřená, neměla moc kamarádů a většinu času trávila sledováním dokumentů nebo přemýšlením. Kvůli rodičům jsme se hodně stěhovali (do svých 15 let cca 10x), tak jsem vystřídala i hodně škol a neměla moc šancí navázat kontakt, což ve mně ještě víc umocnilo onu stydlivost a uzavřenost. S rodiči to nebylo vůbec hezké. Každý z nich si našel vlastní rodinu a já zůstala jako brambor mezi nimi. Ani jednoho nezajímalo, že kolem svým třinácti let, jsem trpěla šikanou ze strany svých sourozenců, která proti mně poštvala celou školu a dostala mě do bodu, kdy jsem chtěla jen umřít a mít konečně klid. Naštěstí se táta se svou tehdejší přítelkyní rozešel a oni sourozenci, kteří byli jen nevlastní, s ní odešli, což mi pomohlo se trochu vzpamatovat a získat půdu pod nohama. Jenže devítka skončila a střední nebyla o nic lepší. Tedy v mé hlavě ne, jenže první dny mě hodně přesvědčili o opaku. Našla jsem si kamarády a všechno bylo lepší, což taky netrvalo dlouho.

Nebudu zabíhat do detailů, ale jednoduše jsem během druháku spadla do sebepoškozování a došla až do bodu, kdy jsem se chtěla zabít skokem do vody. Dodneška mám v hlavě tu myšlenku: „Když si do batohu dám kamení a skočím z toho mostu, tak se utopím a už nic bolet nebude." Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem sebrala odvahu jít k psychiatričce a začít s léčbou, která odhalila, že trpím HPO (BPD). Od doby, co se léčím, je to trochu lepší, ale stále musím bojovat sama se sebou s rozporem, který je mezi mou poruchou a osobnostním typem.

1. Jak tě oslovují rodiče? Terry, Terezo, nebo ještě jinak?

Táta mě většinou oslovoval „Terry". Možná právě proto mi ta přezdívka sedí úplně nejvíc. Jako malá jsem k tátovi hodně tíhla, takže mě vlastně jeho oslovení nejvíc vyhovuje. Určitě to bude i něco společného s tím, že on jediný mě nebral jako holku, ale prostě jako jeho dítě. Vždycky mi dovolil, co jsem chtěla, i když to bylo spíš klučicí, což se zbytku rodiny nelíbilo. Jinak ostatní mi doma říkají různě. Většinou je to nějaké zkrácení Terezy nebo právě Terry. Jinak se v poslední době hodně ujalo taky „Rézi". Začal mi tak říkat kamarád, pak nevlastní táta a mně se do docela začalo líbit, tak moc, že jsem to jméno skoro přijala za svoje. „Terry März" je moje umělecké jméno, takové, které mě prezentuje, jenže to nejsem tak docela já, ale „Rézinka Březnová" je ta holka, která vlastně za celou Terry stojí. Prostě já bez všech přetvářek a zábran.

2. Přiblížíš čtenářům své mužské tendence? Mají souvislost s tvým typem osobnosti?

Často se u mě projevuje takové to typické chlapské „tak jsme se pohádali, ale už dobrý". Prostě někomu v zápalu emocí řeknu, že je blbec, ale na našem vztahu to nic nemění. Dál asi taky to, že jsem prostě bordelář, co by šel radši vymalovat než umýt nádobí. Nikdy jsem nebyla na domácí práce a musím říct, že mi opravdu chybí ta „ženská logika", kdy už při drobném smítku musím uklízet. V podstatě hodím bordel do rohu a nechám ho tam, dokud mi nepřekáží. Ještě mě napadá moje trochu hrubší chování a vyjadřování. Někdy jsem trochu moc „chlapskáׅ", jak to říká máma. Mluvím sprostě, používám expresivní výrazy... Vždycky mi to přišlo normální. Vím, kdy musím být slušná a kdy si můžu dovolit tohle svoje vyjadřování. Obecně když to shrnu, tak se prostě někdy probudím s náladou být „diva", dát si na sebe make-up a být prostě žena a někdy zas s náladou „proč mám sakra prsa?", kdy hledám, co nejméně vyzývavé oblečení a beru na sebe něco, co není tolik ženské. Je to divné, ale nedokážu tomu přelévání pohlaví zabránit ani to vysvětlit. Někdy se prostě cítím hrozně žensky, jindy bych nejradši to, že jsem žena popřela.