Jinakost KAŽDODENNOSTI

Pocit prázdnoty bolí paradoxně nejvíc. (Faithy_Rocks)

Věnováno: Faithy_Rocks

Že je se mnou něco špatně, jsem si uvědomila poprvé asi v sedmi letech. Tenkrát na mě dolehl zvláštní pocit, že moje duše není přítomna v mém těle. Byl to asi nejhorší pocit, jaký jsem do té doby zažila. Bohužel se často opakoval a způsoboval mi obrovskou úzkost. Neměla jsem odvahu o tom komukoli říct. Nechtěla jsem rodičům přidělávat starosti, už tak jich měli až dost sami se sebou. Moje mamka trpí bipolární poruchou, a tak jsme s bráchou nikdy nevěděli, co od ní čekat. Jestli bude milá a usměvavá, nebo nás z ničeho nic zbije. ‌ ‌Tohle všechno mi působilo během dětství velkou nervozitu a stres. Šikana ve škole tomu zrovna nepomáhala. Připadala jsem si úplně k ničemu, nenáviděla jsem se a často chtěla umřít, prostě ráno neotevřít oči a všechna bolest by zmizela. ‌Když mi bylo čtrnáct, došlo to tak daleko, že jsem skoro úplně přestala chodit do školy, jak moc jsem se bála šikany. Místo toho jsem jen bezcílně bloumala po městě, kouřila a přejídala se sladkostmi, abych v sobě potlačila tu nenávist k sobě samotné. Věděla jsem, že dělám špatnou věc, trápilo mě svědomí, ale stejně jsem se nedonutila do školy jít.

‌To sebou samozřejmě neslo problémy. Rodiče se to brzy dozvěděli a všechno mi zakázali, do školy mě vozili, abych neměla šanci utéct. V té době jsem dokázala cítit vlastně jen dvě emoce: buď velkou bolest nebo nekonečnou prázdnotu. Bylo to vyčerpávající a já jsem jen čekala, kdy to skončí. Jenže ono to nekončilo. ‌ ‌Aby mi bylo aspoň trochu snesitelně, začala jsem krást babičce z lékárničky tlumící léky. Užívala jsem je ve velkém, aniž by si toho kdokoli všiml. Brala jsem cokoli, jakékoli léky se naskytly, nacpala jsem je do sebe. Všechno mi už bylo jedno. ‌ ‌Poté, co jsem vypila celé kapky proti alergii a docela slušně se tím předávkovala, mě naši objednali k psychiatrovi. ‌Ten mi diagnostikoval středně těžkou depresi a napsal anidepresiva. Ty mi docela dost pomohly. Cítila jsem se konečně aspoň trochu normálně. ‌Dostala jsem se na střední uměleckou školu, našla si skvělé kamarády, s kterými jsme byli na stejné vlně a všechno bylo fajn. Dokonce jsem i pomalu vysadila antidepresiva a byla propuštěna z psychiatrické léčby. ‌ ‌Jenže pak přišlo něco, na co jsem nebyla připravená. Myslím, že nikdo nedokáže být připravený na něco takového. Ještě po mnoha letech mě to bolí. Bolest se časem otupí, jenže nikdy úplně nepřestane. ‌ ‌Stalo se to, že můj tehdejší přítel, vlastně první přítel, se kterým jsem chodila tak nějak "navážno", spáchal sebevraždu skokem z balkónu. Myslím, že nikdy v životě se s tím nevyrovnám. ‌ ‌Spadla jsem na úplné dno. Opět jsem začala experimentovat s léky, do toho se přidal alkohol, drogy a nakonec i sebepoškozování. Bylo mi už úplně jedno, co se se mnou stane. Bavilo mě zkoušet na sobě všechny ty účinky a zjišťovat, jak na co tělo reaguje. V té době jsem měla první zážitky s depersonalizací a derealizací. ‌Potom, co jsem si ve vaně rozřezala celou ruku taťkovou žiletkou, jsem zase skončila na psychiatrii. Opět jsem začala brát antidepresiva a časem mi diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti.

‌Jenže už jsem tam chodit nechtěla, nevěřila jsem, že mi pomůžou. Vystřídala jsem několik doktorů, ale měla jsem pocit, že mi terapie nic nedává. Začala jsem hrát, že mi nic není a jsem úplně v pořádku. V tomhle je prý většina "hraničářů" velmi dobrá. Dokáží perfektně manipulovat s lidmi a občas má i zkušený psychiatr problém to prokouknout. Takže jsem tam brzy přestala chodit a léky jsem vysadila. Pokoušela jsem se bojovat s tím na vlastní pěst. ‌ ‌A to vlastně dělám do teď. Beru jen bylinky, piju jen výjimečně a dokonce jsem přestala kouřit. Se sebepoškozováním už nemám problém několik let, i když občas mám velmi silné nutkání to udělat. ‌Neříkám, že je to ten nejlepší přístup, ale mně zatím vyhovuje. Při brání antidepresiv mi vadilo, že nejsem schopná nic hluboce procítit. Veškeré emoce jsem cítila tlumeně, připadalo mi, že to nejsem "já". Bylo mi dobře, ale nějak jsem se necítila ve své kůži. To byl ten hlavní důvod, proč jsem nechtěla antidepresiva nadále užívat. ‌ ‌Tím samozřejmě netvrdím, že je to správný přístup a pro mnoho lidi jsou určitě tou nejlepší volbou, protože opravdu mají tu schopnost pomoci od deprese. ‌ ‌Mně osobně ale nejvíce pomohl život uprostřed přírody, úžasný manžel a dvě malé dcery. Ale hlavně Bůh, v kterého věřím. ‌Pokaždé, když ráno vstanu, mám pocit, že další den už nezvládnu, jsem úplně bez energie, vyčerpaná psychicky i fyzicky. Ale prostě musím v sobě najít tu sílu jít dál, už jenom proto, že se musím postarat o dvě malé děti a psa. Takže bojuji každý den :)