Jinakost KAŽDODENNOSTI

Jsem ta, kdo jí říká, co má dělat. (Osmizemi)

Věnováno: Osmizemi

Když se narodila moje máma, řekli babičce, že se nikdy nenaučí ani mluvit ani chodit a bude do smrti odkázaná na péči jiné osoby. Dnes je na první pohled jiná než „normální" lidé. Přesto její znevýhodnění bylo cítit. Já už v deseti letech byla intelektově dál než ona a poznamenalo to jak můj vývoj, tak zejména vztah mezi námi.

1. Dozvědět se takovou prognózu muselo být pro tvou babičku hodně náročné. Jak se k situaci postavila? Byl jí oporou i tvůj děda?

Protože jsem u toho tehdy nebyla, znám tuto historii jen z vyprávění, část jsem si domyslela. Babička si postižení mojí mámy nepřipouštěla. Je to velmi zbožná žena a zkrátka nevěřila, že by jí tohle mohl Bůh udělat. Brala to jako zkoušku, kterou je třeba zvládnout. A tak se snažila. Cvičila s mamkou i několik hodin každý den, jezdila 80km k lékařce, která jí dávala rady a doporučení, co s mamkou dělat, jak s ní jednat a zacházet. Nechodila do práce a věnovala se primárně mojí mámě. Hlavně díky tomu dnes není na první pohled zřejmé, že je má mamka v něčem jiná.

Děda si postižení také nepřipouštěl, ale jinak, než babička. Naprosto to ignoroval. Řekl babičce, ať si dělá co chce. Dovezl ji, kam potřebovala, zajistil dostatek peněz do domácnosti, ale více se neangažoval. Myslím, že téma jeho osobnosti by bylo tak do jiného rozhovoru, ale jen ve stručnosti shrnu, že celý život byl velmi nerudný a nepřátelský ke všem lidem. Takže ano, babička v tom opravdu byla v podstatě sama.

2. Jaká byla tvá mamka jako dítě? V čem se u ní lehké mentální postižení projevovalo?

Když se narodila, doktoři babičce řekli, že se nenaučí ani mluvit, ani chodit a do smrti bude odkázaná na péči druhé osoby. Díky pravidelnému cvičení se nakonec naučila mluvit i chodit, ale byla velmi výrazně pozadu oproti svým vrstevníkům i o rok mladší sestře. Ve škole mívala problémy. Nejen s učením. Do první třídy nastoupila s odkladem a i na trojky a čtyřky se musela učit víc, než její spolužáci. Nejhorší byl však sociální kontakt. Maminka hodně zapomínala. Když přišla domů, nevěděla, co ve škole dělali. Nejen, že si nepamatovala, že mají domácí úkol. Ona si ho ani nezapsala, neboť a jeho existenci zapomněla minutu po té, co ho učitelka zadala. Nechápala jednání druhých dětí. Její sestra, má teta, se o ni po celou dobu školní docházky starala. Hájila ji před spolužáky, vyřizovala za ni naprosto vše - placení školního výletu, omluvenky (kterých nebylo málo), pořízení školních potřeb.

Nejvýraznější projev jejího postižení byl (a dosud je) v její zpomalenosti. To, co se běžný člověk naučí během jedné lekce, má mamka pilovala týdny. Kromě toho měla také spoustu zdravotních problémů - většina z nich byla způsobena psychosomatikou. Někdy na střední škole například začala omdlévat. Když byla ve stresu, nebo se jí něco nelíbilo, prostě sebou třískla o zem.

Pamatuji se, že když jsem byla malá (mohly mi být tak čtyři roky), seděla jsem v kuchyni u večeře a má mamka se nepohodla s dědou (jejím tchánem). On pak z kuchyně odešel a ona omdlela přímo přede mnou. Seděla jsem na té lavici zařezaná a vůbec nevěděla, co mám dělat. Doufala jsem, že se děda brzy vrátí, ale strachy mi vyschlo v krku a já se nedokázala ani pohnout, ani nic říct.

3. Psala jsi mi, že do svých dvaceti let nebyla tvá mamka svéprávná. Jak ten proces ohledně svéprávnosti probíhal a co svou znovunabytou svéprávností získala?

Na tuhle otázku nedovedu odpovědět. Vím jen, že nesvéprávnost zařídili její rodiče proto, aby to s ní bylo trochu jednodušší. Aby nad ní mohli mít stále dohled, který potřebovala. Jenomže když se seznámila s mým tátou a pak se rozhodli, že se chtějí vzít, nebylo to možné, dokud tento její stav trval. A tak můj táta zařídil, aby jí svéprávnost vrátili. Jak přesně to ale udělal, to už nevím.