Kapitola první

91 5 3
                                    

,, Tak se měj a až dojdeš domů, ozvi se," ozvalo se za mnou a tak jsem pouze mávla rukou na rozloučenou. Byla to další noc, kterou jsem měla opět strávit sama. V klubu už to nebylo jako dříve. Chodili tam svobodní lidé. Lidé, co šli za zábavou. Ale teď tam chodili se svými partnery. Mohla jsem zavolat Jane, ale nechtěla jsem. Od chvíle, co zjistila, že jsem lesba, začala být odtažitá. Už to nebylo to přátelství, co jsme měli. Už to končilo jen krátkým hovorem po telefonu . Neviděly jsme se už pár měsíců a mě to vůbec nescházelo.

,, Proč může být každý šťastný a já ne? Proč všichni mohou usínat se svým milovaným a já spím sama?" ptala jsem se sama sebe a vždy pohlédla k nebi. Snad jako bych čekala odpověď, která přijít nemohla. Alkoholu jsem v sobě měla víc, než je zdrávo a tak se mi nohy pletly jedna přes druhou. Začala jsem litovat svého rozhodnutí jít domů pěšky. Doufala jsem, že čerstvý vzduch mě trochu probere a třeba trochu vystřízlivím. Omyl, přišlo mi, že mi alkohol v krvi stoupá a já jsem opilá čím dál tím víc. Cesta domů mi při nejlepším zabere něco přes hodinu a půl. Posadila jsem se na blízkou lavičku a vytáhla telefon. Na tapetě jsem měla fotku svého zesnulého otce a tak jsem se jen pousmála.

,, Proč jsi tenkrát odešel a už se nevrátil? Řekl jsi, že musíš něco vyřídit a vrátíš se. Komu jednou představím svou přítelkyni? Máma umřela pár dní po tobě. Vzala si život. A já tu zůstala s domem a autem. S věcmi, které nemám s kým sdílet. Peníze jsi převedl na nějaký účet a ani mi neřekl na jaký. Nemohl jsi tu ještě pár dní zůstat? Nikdo ani neví kdo a proč ti to udělal," říkala jsem a prstem přejížděla po displeji svého telefonu. Po tvářích mi stékala jedna slza za druhou a já jej nestačila ani stírat.

,, Zůstala jsem sama, chápeš? Nemám už nikoho," říkala jsem a seděla na dřevěné, nepohodlné lavičce. Podívala jsem se k nebi a zakroutila nad tím hlavou. Telefon jsem strčila do kapsy a pousmála se.,, Snad se vy tam nahoře máte lépe,"  kdyby kolem někdo procházel, zřejmě by si klepal na hlavu a považoval mne za blázna. Seděla jsem tam sama a povídala si. Ale kdyby mi někdo řekl, že během jednoho měsíce přijdu o oba své rodiče, taky bych se jim vysmála. Kdyby mi někdo řekl, že mého otce někdo zastřelí, považovala bych to za nemožné. Tak moc jsem věřila, že tu spolu budeme do smrti.
Seděla jsem a přemýšlela, co bude dál. Rezervu jsem na účtě měla velmi slušnou, ale nevěděla jsem, co bude až nebude. Na chvíli jsem zavřela oči a ucítila cosi vlhkého na ústech. Snažila jsem bránit, ale čím víc jsem se snažila, tím více mě opouštěli síly. Když jsem se probrala, neviděla jsem vůbec nic.

,, Haló? Je tu někdo? Pomožte mi prosím!" zavolala jsem a zkusila pohnout rukama. Měla jsem je spoutané a na očích jsem měla černý látkový šátek. Zaslechla jsem cvaknutí dveří a něčí kroky.

,, Podívejme se kdo se probudil. Jak se spalo, slečinko?"

,, Kdo jste? Co po mě chcete? Nic jsem neudělala," řekla jsem a snažila se zachytit, kde se osoba nachází.

,, Myslím si, že víš kdo jsem. Také rozhodně víš, co chci. A tak moje otázka z ní, kde to je?"

,, Nevím, kdo jste. Nevím, co po mě chcete. Já vůbec nic nemám, nemám vám  co dát."

,, Máš mi, co dát. Dám ti jednu šanci, pak to začne bolet. Kde jsou ty tašky?! A moc dobře víš, které myslím!"

,, Pusťte mě a nikdo se nic nedozví. Zapomenu na to," řekla jsem a ucítila dlaň na své tváři. Pěkně to pálilo. Nebyla jsem na facky zvyklá, ale teď jsem to mohla pocítit naplno.,, Nic jsem vám neudělala."

,, Kde jsou ty prachy! Začni mluvit a možná se odtud dostaneš živá."

,, Chci vodu, mám žízeň," odpověděla jsem a ucítila další ránu. Tentokrát větší.

Netradiční seznámení [DOKONČENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat