Netradiční seznámení [DOKONČENO]

Kapitola šestá

Zvuk příliš otravného hvízdání, nějakého přístroje. Žádná bolest. To vše jsem cítila a slyšela. Když jsem začala otevírat oči, musela jsem je zase zavřít.

,, Kde to jsem? Jsme mrtvá?" zeptala jsem se a pak si uvědomila, že mám na obličeji kyslíkovou masku. Kdosi mi jí sundal a já otevřela oči. Stála tam žena v bílém plášti a s brýlemi na nose.,, Kdo jste? Anděl?"

,, Dobré odpoledne, slečno Adamczyk. Jste v nemocnici v Los Angeles," řekla a zasmála se.,, Přivezli vás za pět minut dvanáct, ale žijete. Jak se cítíte?"

,, Kde je?" zeptala jsem se a rozhlížela se po pokoji.

,, Pokud hledáte tu mladou ženu, tak sedí na chodbě. Je tu už dva dny a nehnula se od dveří. Jen, když jsem ji nabídla postel ve volném pokoji," odpověděla a já cítila jak se mi ulevilo.

,, Budu v pořádku?"

,, Budete. Měla jste silné krvácení do dutiny břišní a čtyři zlomená žebra. Jedno vám poranilo plíci, proto máte ten kyslík. Může se vám pár dní hůře dýchat," začala a já pouze poslouchala.,, Naražené zápěstí se srovná. Tříštivá zlomenina kotníku se dala operačně do pořádku. Takže ano, budete za pár měsíců zase běhat."

,, To je skvělé, děkuji," řekla jsem šeptem. Hlasitěji to nešlo a tak jsem doufala, že mi rozumí.

,, Bolesti by jste teď několik hodin mít neměla. Podáváme vám celkem silné léky."

,, Pustíte jí sem?"

,, Samozřejmě. Už jí nenechám celý noci sedět na chodbě. Zachránila vám život."

,, Děkuji," odpověděla jsem a nandala si zase masku. Pravda byla, že se mi dýchalo hůře a tak jsem musela uznat, že mi lékařka v ničem nelže. Když otevřela dveře a pustila tam Alex, musela jsem se usmát. Usmívala se a kývla na lékařku, která odešla.

,, Ahoj," řekla, když se posadila na židli vedle postele. Byla nervózní. Nevěděla jsem proč, ale ptát jsem se nechtěla. Chytila jsem jí za ruku a druhou si i přes mírnou bolest stáhla masku.

,, To je vše, co mi řekneš?" zeptala jsem se tiše a pobaveně jí sledovala. Neváhala a naklonila se ke mě. Po chvíli mě políbila a já se zase cítila o něco lépe.,, To už je lepší."

,, Vlastně nevím, co bych ti měla říct. Tam nám vše přišlo jako samozřejmost. Teď je situace jiná," řekla a já si nandala na pár vteřin masku.,, Ale musím ti poděkovat. Nebýt tebe, možná bych byla mrtvá."

,, Ani nevím, že jsem vystřelila. Vlastně, naposled si pamatuju, jak jsi si mu stoupla do cesty."

,, Pak jsi ztratila vědomí a já myslela, že jsem tě ztratila."

,, Přežil?" zeptala jsem se a zcela ignorovala její smutek v hlase. Ano, zajímalo mě to. Měla jsem z něj strach a znovu jsem to nechtěla zažít.

,, Chvíli jsi ani nedýchala. Necítila jsem puls a mě se zdálo, že to vše bylo zbytečné," pokračovala a já otočila hlavu jejím směrem.

,, Nebylo, jsem tu s tebou. Bez tebe bych už tu nebyla. Nikdo by mě před ním nechránil a neriskoval tak svůj život."

,, Nemusíš mě milovat z vděčnosti. Pochopím, když to tak nebudeš cítit. Klidně odejdu a už o mě nikdy nemusíš slyšet," řekla a dívala se do země. Klepal se jí hlas. Snad se toho skutečně obávala a slzy měla na kraji očních víček. Stáhla jsem si masku a natáhla k ní ruku. Chytila mě za ní a zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat do očí.

,, Proč tohle říkáš? Vážně si myslíš, že jsem to tam předstírala, abych přežila? Aby mi někdo pomohl?" zeptala jsem a cítila se trochu dotčeně.,, Ano, poznaly jsme se za ne zrovna nejlepší situace. A pokud bych někomu řekla, že jsem se zamilovala do ženy, co žila s mými únosci, klepal by si na hlavu," pokračovala jsem a dělala mezi větami krátké pauzy.,, Ale nic z toho jsem nepředstírala. Vše to byla a vlastně to pořád je realita."