Netradiční seznámení [DOKONČENO]

Kapitola druhá

,, Vzbuď se!" ozval se hlasitý křik a následně jsem ucítila jak do mě mužská ruka strčila. Byla jsem ráda, že to židle ustála a já neležela na zemi. Trochu jsem měla obavy z toho, jaké následky by to mohlo mít. Nevěděla jsem z jakého je podlaha materiálu a jak tvrdý dopad by to mohl být.

,, Nechte mě být. Když mě pustíte, nikdo se nic nedozví."

,, To by se ti líbilo, že?" zeptal se a já ucítila jeho dech na tváři. Uhnula jsem hlavou, ale hned mě chytil za vlasy a  přitáhl zpět.

,, To bolí!"

,, Kde jsou ty peníze?! Pořád se ptám po dobrém. Až mi dojde trpělivost, bude to horší."

,, Nevím, kde jsou a i kdybych to věděla, nic neřeknu. Ty peníze patří mě a byli mé rodiny."

,, Ty svině jedna!" křikl a pevnou špičkou boty mě kopl do nohy. Předklonila jsem se, co nejvíce to šlo a nechala po tvářích stékat slzy.,, Kde jsou?"

,, Přísahám, že to nevím. Nechte mě být, prosím. Nemám vám, co dát."

,, Tak mi dáš teď sebe," řekl a já ucítila jak se mě dotýká a líbá na krku. Pomalu jsem to vzdávala. Neměla jsem šanci s ním bojovat a ani sílu. Kotník jsem měla nejspíše zlomený a bolelo to víc, než jsem si kdy dokázala představit.

,, Pokud vám to udělá radost, že znásilníte mladou a bezbrannou ženu, prosím," rezignovala jsem a snažila se nevnímat jeho hrubé ruce. Snažila jsem se ignorovat jeho dech na krku a prsty bloudící po mém těle pod tričkem.

,, Vypadni od ní! Ty jsi se snad zbláznil?!"

,, Musíš sem furt lézt doprdele? Zmiz odtud. Nepotřebuji publikum."

,, Promiň, ale neodejdu. Nedovolím, aby jsi to udělal. Nedovolím ti to, ani kdyby jsi mě zbil," mluvila s ním opět neznámá žena. Muž se vzdálil a jeho kroky šly jejím směrem. Ozvala se rána, ale žena neřekla ani slovo. Jakoby snad ránu ani necítila.

,, Klíčky."

,, Ty jsi se snad zbláznila?" zeptal se a já jen naslouchala.,, Aha, rozumím. Máš pravdu. Žena má přednost. Třeba z ní něco dostaneš."

,, Teď jsi to uhodl," řekla pobaveně a já ztratila veškerou naději. Hodlala si semnou hrát, tak jak to měl v plánu on sám. Chovala se ke mě mile, ale byl za tím jen plán. Plán získat informace, které chtěly. Když se zavřeli dveře a já ucítila jak se mi uvolňují ruce a šátek mizí z očí, zavřela jsem jej.

,, To vy jste zabily mého otce. Vy to máte na svědomí."

,, O tom já nic nevím," odpověděla a já pomalu otevírala oči.,, Máš oteklý kotník, stáhnu ti ho obinadlem. Jen prosím nic nezkoušej," u nohou mi klečela mladá, pohledná žena. Měla kaštanově hnědé vlasy a na tváři jen pár škrábnutí. Na nohou a ruce pár modřin, ale jinak byla jako anděl. Noha mě bolela tak, že jsem nebyla schopná ničeho. Hlava se mi hrozně motala a já měla pocit, že každou chvilku omdlím. Po chvíli mě vzala a odnesla na jakousi matraci v rohu.,, Jak se cítíš?"

,, To tebe nemusí zajímat. Vezmi si, co chceš a odejdi. Jinak jsi měla nechat jeho. Třeba by mě pak zastřelil."

,, Co třeba trochu vděčnosti? Já se ti tu snažím ulevit, pomoct. Stojí ti to za to utrpení? Nebylo by lepší jim říct pravdu?"

,, Já nic nevím. Opakuji to dokola a budu dál. Nevím, kde ty peníze jsou. Co na tom nechápete?" řekla jsem a když chytila mou nohu vyjekla jsem bolestí.

,, Bude to horší, pokud jim to neřekneš."

,, Jdi už kurva doprdele! Já to nevím! Můj otec zemřel dřív, než mi to řekl!" křikla jsem a cítila beznaděj.,, Radši jsi ho měla nechat, aby mě umlátil k smrti."

,, Chceš to? Prosím, stačí říct. Ale já už se tu neukážu," řekla a já si jí začala pořádně prohlížet. Něco mi říkalo, ať jí nenechám odejít. Že ona může být mou jedinou záchranou. Srdce mi divoce bilo, když jsem jí pohlédla do očí. A strach to nezpůsoboval.

,, Ne, neodcházej. Prosím," chytla jsem jí za ruku. Chvíli na mě koukala a pak rukou ucukla.,, Mám jen bolesti. Nechápu, co se děje. Nechci umřít," rozplakala jsem se a mnula si zápěstí.

,, Udělám, co budu moct. Ale ty jim budeš muset říct pravdu."

,, Nevěříš mi."

,, Nezáleží, co si myslím já. Ty musíš vědět, co je pravda. Jsi krásná a milá holka. Doufala jsem, že tohle neudělá. Že mi tě nevezme. Neptej se na to. Zklamalo mě to. Dalo se to řešit jinak."

,, Bude to mnohem horší, že?"

,, Mnohem horší. Budu ho krotit, ale jsem pro něj nic. Nedá na mě. Ale nechci se dívat na to, jak tě ničí."

,, Dostaň mě odtud, prosím. A pak si budeš žít jako v bavlnce. Udělám pro tebe cokoliv."

,, Nejde to," řekla a nohu řádně stáhla. Do ruky mi dala prášek a podala vodu.,, Je to na bolest."

,, Kterou mi zase způsobí. K čemu to je? Zabijete mě. Protože znám tvou tvář. Protože znám jeho hlas."

,, Měla bych už jít. Nesmím tu být dlouho."

,, Neužiješ si? Jsem přeci jen nula. A máš ze mne dostat informace."

,, Co bych z toho měla?" zeptala se a zvedla se.,, Potěšení? To rozhodně ne. Radost, že tě ničím víc, než on? On tě ničí z venku a já to mám udělat zevnitř? To rozhodně neudělám."

,, Třeba to je naposled, kdy ucítim dotek plný něžnosti. Udělej to a zabij mě."

,, Ne," zakroutila hlavou a dala se k odchodu.,, Až to bude potřeba, zase přijdu. Možná," poté opustila pokoj a já tam zůstala opět sama. Sice bez pout a šátku, ale opět sama. Nechápala jsem, proč to žena dělá. Proč se na mě dívá, jako bych pro ní byla jedinou na světě. Proč jí zajímá mé bezpečí? Kdo je tato záhadná žena? ptala jsem se a zapila si prášek. Lehla jsem si a plakala. Chtěla jsme jim dát odpověď? Možná, pokud bych jí znala. Z filmu jsem věděla, že mě žít nenechají. Neměli důvod to dělat.

,, Možná se brzy setkáme otče," šeptla jsem a snad se za to i modlila. Chtěla jsem zemřít, ale neměla jsem to jak provést. Byla to místnost se čtyřmi stěnami a jednou matrací.,, Zabte mě, prosím! Já vám nemám, co říct!" křičela jsem a pěsti mlátila do zdi. Klouby jsem měla zkrvavené a bolestivé, ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Více mě trápily moje pocity. Bolely mě rány i zlomený kotník. Bála jsem se, že tohle nepřežiji. Že už se odtud nedostanu. Ale ona mi dávala naději, že ještě existují hodní lidé.

,, Prý ti scházím?" ozvalo se a já se strachem otočila. Byl tam svalnatý muž s maskou na obličeji. Jeho oči vypadaly zle a jeho úsměv byl odporný.

,, Mě už je vše ukradené. Klidně mě zastřelte. Klidně mě znásilněte. Umřu tu tak i tak. Zlámal jste mi nohu. Bolest mě zabije."

,, To by se ti líbilo, že? Zastavím se zítra. Dobrou noc," zhasnul a zmizel. A já začala znovu plakat. Bolestí i strachem.

Děkuji za přečtení nové kapitoly. Děkuji za hlasy i komentáře. Jste ti, co mě posouvají dál a dál.