Netradiční seznámení [DOKONČENO]

Kapitola osmá

Ležela jsem na nepříliš pohodlném nemocničním lůžku, vedle mě na židli seděla Alex a držela mne za ruku. Bylo to jako z hororu. Prožila jsem si něco podobného, co mnoho herců zažívá i v těchto filmech. Jen já měla štěstí a jisté smrti unikla.

,, Máš strach?" zeptala se a držela mou ruku do, které vedla průhledná hadička. Hadička, kterou do mne proudila směs léků na bolest a zánět, který by mohl vzniknout.

,, Trochu," podotkla jsem, když jsem si sundala masku a mírně si odkašlala. Stále jsem nedokázala zapomenout na onu situaci, kdy mi vyčítala smrt jejího muže a opustila naší rodinu.,, Nevěřím tomu, že to chce napravit a mám strach z toho, co chce."

,, Je to dlouho, každý umí časem zapomenout i odpustit."

,, Moje teta taková není. Ona nezapomíná. Dokonce nevěřila, že nebyl připoutaný a já prý jela příliš rychle. Všechno to hodila na mě i když jsem nebyla z ničeho obviněná. Obvinili pouze toho řidiče. Měl nám dát přednost."

,, Tiff, jsem u tebe a nehnu se ani o krok. Hlavně se nerozčiluj a dýchej pomalu. Víš, že teď musíš být v klidu a opatrná," říkala a sedla si ke mě na postel. Políbila mě na čelo a usmála se. Její úsměv byl ten nejlepší lék. Lék, který patřil pouze mě a já ho nehodlala nikomu dát. Věděla jsem, že pro mě dělala, co mohla. A žádnou z ran, kterou jsem dostala, jsem jí nemohla dávat za vinu. Jen díky ní jsem teď na živu.

,, Pravděpodobně jí nebudeš rozumět. Bude mluvit zřejmě polsky. Pochybuji, že se z Polska odstěhovala a žije v jiném státě."

,, To nemohu posoudit. Ty jsi v Polsku žila také?"

,, Ano. Žila jsem tam asi do šestnácti let a pak jsme se odstěhovaly sem. Otec tu dostal nabídku na práci a samozřejmě to vzal," odpověděla jsem a pousmála se.,, Žila jsem ve Varšavě. Znáš?"

,, Nikdy jsem tam nebyla, ale jistě je to moc pěkné město," pokrčila rameny a pozorovala mě.,, Už jsem ti řekla, že máš nádherný oči?"

,, Ne, řekla jsi to až teď. A víš, co? Nevadí mi to. Víc by mi vadilo, kdyby jsi tu nebyla," nandala jsem si masku a dívala se směrem ke dveřím, které zůstávaly stále zavřené.

,, Já se narodila v Norsku, nedaleko hlavního města. Ale bydlely jsme tam pouze do mých dvanácti let. Rodina snila o tom, že budeme žít v L.A. Tak se stalo. Rok po přistěhování jsme měli nehodu a přežila jsem jen já. Táta usnul za volantem a pak to neubrzdil a skončily jsme v nákladním voze," vyprávěla a bylo vidět, že jí to dělá obtíže.

,, Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš."

,, Chci, aby jsi věděla vše, co se mě týká," reagovala a já přikývla.,, Měly jsme tu dům. Velký a moc pěkný. Zůstalo mi ovšem jen auto, protože otec vše odkázal mému mladšímu bratrovi, který žije někde v New Yorku a ten ho prodal."

,, Kde jsi bydlela?"

,, Vyplatil mě z poloviny domu. Ale než jsem stihla cokoliv udělat, skončila jsem u nich. Kdybych tu tašku nechala být, žila bych jinak."

,, Vzali ti ty peníze?"

,, Ne, nevěděli o nich. Řekla jsem, že nic nemám. Což je vlastně pravda. A asi bych teď musela být chvíli někde na ubytovně, než bych si našla bydlení," odpověděla a bylo vidět, že jí to mrzí.

,, To je mi líto. Takhle se bratr zachovat neměl. Ale teď máš mě a semnou budeš mít cokoliv nač si vzpomeneš."

,, Než nám dojdou peníze. Protože ten zbytek, co jim tvůj táta vzal, je někde pryč," odpověděla a já jí musela dát za pravdu. Nevěděla jsem, kolik má ona, ale mých pět milionů mohlo zmizet během několika měsíců.