Winter Power (Avengers FF)

11. Stvoření

Winter pracovala na nanobotech, co se sami připojí k určitým nervům a dotvoří část těla, která chybí. Byla to mravenčí práce, ale s tenkými vodními pramínky to šlo přeci jen lépe.
První pokusy prováděla na velice otravném stvoření, zvaném vosa, které bylo pevně rozhodnuté terorizovat její okno. Alespoň k něčemu byl ten tvor dobrý. Vzala ho ze zkumavky. Tenkými pramínky jí oddělila zadeček od zbytku těla. Vosa sebou stále škubala. Byla pořád živá. Nabrala pár nanobotů, které pak přiložila k trupu vosy. Byla to neuvěřitelná podívaná. Vose za chvíli dorostl nový kovový zadeček stejné velikosti, jako byl předtím. Zároveň se nahradily poškozené nervy.  Pozorně sledovala její životní funkce. Vše v pořádku. To byl důkaz, že nanoboti jsou bezpeční. Nemohla se dočkat, až o tom poví Peterovi.

                             ~~~

Další den odpoledne, po Peterově páteční škole se rozhodlo, že by měla Winter poznat okolí.
Peter to nazval zvláštním slovem. Procházka. Nikdy by si nepomyslela, že půjde na nějakou procházku.
Zrovna když pozorovali úžasné panorama okolní krajiny z mostu, vedoucím přes vodní tok, jehož jméno Winter neznala, zaslechla slabé sténání.
       „ Slyšíš to Petere?"
      „ A co mám slyšet?"
      „ Nějaký utrápený zvuk,"
Zrychlila krok a namířila si to pod most.
Peter pospíchal hned za ní. Winter se rozhlédla kolem sebe. Zrak jí padl na naplavené kusy dřeva. Pomalu se k té hromadě vydala. Začala zvedat polámané větve a další dřevo.
      „ Co hledáš?" opovážil se zeptat Peter.
      „ Ty slabé zvuky vycházejí odsud,"
Winter usoudila, že bude rychlejší pomoci si svými schopnostmi. Udělala pár kroků od hromady. Zvedla ruce do úrovně pasu a hromada dřeva nasáklého vodou se pomaličku také nadzvedla.
Winter posunula hromadu doleva. Podle Peterových vykulených očí nic takového zatím neviděl. Raději se ohlédl, jestli je někdo nevidí. Nikde nikdo.
Když byla hromada dostatečně daleko, uviděli igelitový pytel, který se nepatrně pohyboval a vydával tichoučké zvuky. Winter už docházely síly, hromada se zhroutila jen kousek od igelitky a Peter uhodl, že je to to, co Winter slyšela. Zvuky byly teď jasnější.
Oba se na sebe podívali a udělali pár kroků k té záhadné tašce. Winter se ji pokusila roztrhnout, ale plast byl silnější.
     „ Nemáš s sebou něco, čím bychom mohli tu tašku proděravět?"
      „ Mám u sebe jen klíče, " sáhl si do kapsy a podal Winter svazek klíčů.
     „ Děkuji,"
Vzala mezi prsty ten největší a zdánlivě nejostřejší klíč a probodla jím igelitku. Vrátila Peterovi klíče a prsty díru rozevřela.
Uvnitř igelitového pytle bylo malé, šedé, promočené zvíře.
     „ Co to je?"
     „ To je kotě, mládě kočky,"
Kotě bylo špinavé a určitě hladové. Winter je vzala do rukou. Nebránilo se, bylo moc vyčerpané.
„ Proč bylo v pytli u řeky?"
„ Někdo se ho chtěl asi zbavit," pohladil malé stvoření.
„ A proč?"
„ Někteří lidé jsou už takoví,"
„ Schopní zabít malé mládě? To je strašné!"
„ Teď už s tím nic neuděláme,"
„ Asi je hladové, co takové kotě jí?"
„ Já bych řekl, že třeba mlíko,"
„ Kde seženeme mlíko?"
„ Mám ale pocit, že by se mělo koupit speciální mléko pro koťata,"
„ Tak já půjdu na základnu a ty seženeš to speciální mléko?"
„ Možná bysme měli zajít k veterináři,"
Winter se pozorně zadívala na kotě.
„ Je jen několik měsíců staré. Má zlomenou jednu přední končetinu a jednu zadní má úplně rozdrcenou. A je slepé. Do očí se dostala nějaká infekce,"
„ Myslím, že veterinář by ho nechal uspat," dodal smutně Peter.
„ Mám nápad. Ty jdi zatím pro to mléko, já si s ním poradím.
Jak se řeklo, tak bylo provedeno. Winter trefila na základnu, kde nikdo nebyl a Peter kupoval mléko pro koťata.

Jen co Winter dorazila s kotětem do pokoje, položila ho na pracovní stolek.
Kotě už nemělo moc času, to dalo Winter větší odvahu to nebohé stvoření zachránit.

                              ~~~

„ Koukni, už se probouzí," probudila Winter Petera, který usnul na sedačce. Winter zatím nezahálela. Kotě bylo poměrně malé, mělo moc zranění, než aby se uzdravilo samo. Vyměnila jeho pochroumané končetiny za plně funkční protézy, pomocí nanobotů, co se sami napojili na nervy.
„ Nebolí ho to?" snažil se otevřít zalepené oči Peter.
„ Ne, má v sobě tlumiče bolesti. Upravila jsem dávku na jejo váhu. Mělo by se cítit naprosto přirozeně,"
Kotě začalo hlasitě mňoukat.
„ Asi má hlad,"
„ Asi ano,"
Peter vytáhl krabici mléka a nalil trochu do skleněné misky. Položil ji před kotě, které začalo hned hladově pít.
Peter se usmál:
„ Zachránila jsi tomu tvorečkovi život,"

~~~

Omlouvám se, že vydávám část tak pozdě, ale nástup do nové školy byl krapet hektičtější, než jsem čekala.

Dneska kapitola vesměs o ničem, ale slibuju, že příště bude záživnější!

~kopretinka