Winter Power (Avengers FF)

21.

„ Je to ona! Podívej se na ty ruce! A vlasy!" křikl jemný hlas.
„ Není! Jsi blázen?" odmítal hrubý.
„ Nejsem! Poznám svou dceru!"

~~~

Ve Winter, jakoby se všechno sevřelo. Nemohla se ani hnout. Proudilo z ní tolik chladu, až Peter musel odstoupit, aby se nespálil.
„ Kdo jste?" hlas Winter se třásl.
Chvíli bylo slyšet jen mlčení. Ticho prolomilo skřípavé otevírání těžkých dveří. Vevnitř byla tma, cizím lidem nešlo vidět od obličeje. Winter vše analyzovala pohledem a nevěděla, co má čekat.
Jako první vstoupila na světlo žena. Měla krátké kudrnaté vlasy a na malém nose jí seděly velké černé brýle. Měla propadlé tváře a postavou připomínala spíše dospívající než starší paní. V očích měla strach.
„ Winter?" zašeptala jiným hlasem,
„ Poznáváš mě?"
Winter se ani nepohnula. Ze dveří opatrně vyšel vysoký muž. Měl bledou voskovou kůži, bílé krátké vlasy a černé, velké oči.

„ Kdo jste?" zeptala se Winter znovu.
„ Nemusíš se bát. Nechceme ti ublížit,"
Nic se nedělo, jen tam stáli a vzájemně se na sebe dívali.

„ Zapomněla," zašeptala žena,

„ Ne... Winter... Prosím.... Vzpomeň si ," přála si.
Winter byla zmatená, na co si měla vzpomenout? V hlavě se jí honily stovky myšlenek.
„ Znáš nás," řekl rozhodně muž.
„ Jsi naše dcera," zašeptala žena sotva slyšiteně
„ Winie...," muž přistoupil k Winter, ale ta odstoupila. Winie? to slovo v ní vzbudilo takovou vlnu vzpomínek, že se musela poodstoupit. Najednou, jakoby se jí cosi odemklo v hlavě, viděla před sebou obličeje těch dvou neznámych lidí, ale ještě mladých. Něco jí říkalo, že je zná, ale ona o tom až doteď nevěděla.
Winter si všimla, že muž měl ruce zbarvené do modra. Zvedl je a před očima jim vytvořil sněhovou vločku.
„ Jsem jako ty," zašeptal muž a zadíval se Winter do očí.
„ Pojďme dovnitř," navrhl muž a podíval se na Winter s Peterem.
„ Ne," rozhodla Winter.
„ Nikam nepůjdu," odstoupila. Cítila se zranitelná. Tyto lidé jí z nějakého důvodu byli povědomí, ale zároveň měla pocit, že je vidí poprvé v životě.

      Muž a žena se na sebe podívali, zřejmě si mysleli že Winter odpoví jinak.
„ Vážně?" žena se s nadějí zeptala, ale Winter znovu odmítla.
„ Skočím nahoru," zašeptala žena muži a odešla do domu.
Za dveřmi šly slyšet kroky a škrábání fixu po papíru. Žena vyšla ven, v rukou měla velkou špinavou krabici.
Žena se dlouho dívala na zalepenou krabici a pak pohlédla na Winter.
„ V téhle krabici jsou věci, co by mohly objasnit pár věcí o tobě. A o nás,"
Muž vzal ženě krabici z rukou, popošel k Winter a postavil krabici kus před ni.
Winter se ani nepohnula.

~~~

Přeplněná kartonová krabice ležela už tři dny na stole v pokoji a pořád zůstávala zavřená. Winter nebyla schopná se do ní podívat. Možná se bála minulosti. Nebo těch neznámých lidí, co ji jí darovali. Winter měla pořád pocit, který jí říkal, že ti lidé pro ni nejsou hrozba. Ale vysvětluje emoce robotímu mozku.
„ Seš v pohodě?" vytrhl Peter Winter ze svých opakujících se myšlenek.
„ Ano, jen... Nevím, co si o tom mám myslet,"
„ Ty si mysli co chceš, já jsem pro, abychom tu krabici otevřeli. Co se může stát?"
„ Co když tam-"
„ Hej! Už se tady nad tou kopou papíru hroutíš bůhvíjak dlouho. Otevřme to," rozhodl Peter a vyčítavě se podíval na svou kamarádku.
„ Když ji neotevřeme, nic nezjistíme. Schrödingerova kočka,"
„ Cookie?"
„ Cože?" zarazil se,
„ Ne, ne, Schrödingerova kočka je experiment. V zavřené neprodyšné krabici se nachází kočka a jed, u kterého nevíš kdy se uvolní. Teoreticky je kočka živá i mrtvá zároveň. Takovej zombie,"
„ To jste trávili nevinné kočky jen proto, aby mohly byt mrtvé i živé zároveň?" zhrozila se Winter a opatrovnicky si k sobě přivinula Cookie.
„ Ne! To je myšlenkový experiment, nikdo nezabíjel kočky!"
„ Lidé jsou zvrácení,"
Winter podrbala Cookie mezi ušima.
„ Ale někteří geniální," bránil se Peter a obrátil se zpět ke krabici na stole.
„ Otevřeme ji,"
Winter kývla na souhlas a odložila spící Cookie na pohovku.
„ Oba," navrhl Peter a každý vzal jednu polovinu.
„ Jsem nervózní," přiznala se Winter.
„ Tak na tři," zavelel Peter.
„ Raz,"
Nádech.
„ Dva,"
Výdech.
„ Tři,"
Ozvalo se šustění papíru a trhání lepicí pásky. Krabice byla přeplněná papíry, pohledy, dopisy, psaníčky, fotkami a spoustou dalších útržků.
     Winter zvedla z hromady první papírek. Byla na něm mladá žena s tlustými brýlemi, která seděla na zemi s blonďatým děvčátkem v klíně. Obě se smály.

„To jsi ty?" podivil se Peter,
„ Nejspíš,"
„ Teď máš úplně jiný vlasy,”
„Vážně?" Winter se pořád dívala na mladou ženu.
„Jo, teď je máš úplně bílý,"
Winter fotku opatrně otočila.

Přejeme krásné narozeniny.
~Winnie a Mavis <3

~~~

Winter celé odpoledne třídila obsah krabice. Všechny papírky, dárky a útržky seřadila chronologicky. Všimla si něčeho zvláštního. Všechny ručně psané dopisy byly psány na stejný druh papíru a dokonce i stejnou propiskou.
Dopisy, co psala asi Mavis, byly psány čistým psacím písmem bez pravopisných chyb a přepisů, kdežto ty listy, které psal Bram byly psány písmem tiskacím s větším počtem hrubek a škrtanců.

Drahá Mavis,
Vím, že jsem slíbil, že přiletím na své narozeniny domů, ale objevily se jisté pokroky v našem výzkumu. Už se těšìm, jak ti o nich budu vyprávět. Omlouvám se.
Doufám, že se nezlobìš.
~ Bram

~~~

Winter věděla, co chce udělat. Chce vědět, kdo jsou ti lidé zač. Kde se tady vzali a co tady hledají. A co mají společného s ní.
Bylo už pozdě v noci. Všichni spali. Vyskočila z okna.

~~~

Kdo by spával s odemčenými dveřmi? Snad nikdo, kdo nechce být do rána okraden. Ale kdo by spal s otevřeným oknem? Někdo, kdo potřebuje chlad.
Okna, která Winter zatím zkoušela byla zavřená, ale byla si jistá, že jedno otevřené bude. A taky že ano. Ve druhém patře je okno s výhledem pryč z městečka. Jsou vidět jen záclony, žádné sklo. Winter se do něj opatrně vyhoupne. Nespí. Tím si je jistá.
Sotva se dotkla parapetu, když v tom vedle sebe uslyšela šustění. Elegantně a tiše se kotoulem dostala na druhý konec místnosti a narovnala se do celé své výšky.
„ Už jsme si myslel, že se neukážeš," zasmál se polohlasem muž sedící v ušatém křesle.
„ Mám pár otázek." objasnila svou návštěvu.
„ Posaď se,"
Winter si poslušně sedla na vypolstrovanou židli u okna naproti muži.
„ Věděli jste, že sem přiletím,"
„ Ano,"
„ To nebyla otázka. Já se ptám, jak jste to zařídili,"
Nastalo hrobové ticho.

~~~

Trošku kratší kapitola😁, ale aspoň něco po šesti měsících neaktivity.
Doufám že jsem vás moc neodradila, a že se vám líbí 🙈

~ vaše neaktivní Kopretina

🌼