Drakův ostrov

3. Zabydlet se

Ráno jsem se nejdříve probudila já. Vstala jsem a zívla si. „To byl včera ale den.“ Prohodila jsem jen tak sama pro sebe. Zvedla jsem se a zamířila ke koupelně. Byl to malý prostor, ve kterém bylo jen malé umyvadlo, záchod a vana. Umyla jsem si obličej, vyčistila zuby a hřebenem trochu prohrábla své dlouhé blonďaté vlasy. Pak jsem si řekla, že půjdu na palubu a podívám se, kde jsme to zastavili. Vyšla jsem po schodech a šla k přídi. Tam na mě vanul jemný a příjemně chladný větřík. Poté jsem si začala prohlížet místo, u kterého jsme zastavili. „Ostrov?“ Zjistili jsme tedy, co skrývá mlha. Avšak nevěděli jsme proč. Z jakého důvodu by skrývalo něco tak tajemného obyčejný ostrov. Každopádně se mi tu začalo líbit. Jsem archeoložka a bioložka, byl to tam pro mě ráj. „Paráda!“Začala jsem si to vše prohlížet. Ani jediný rostlinný druh jsem tam nepoznávala. Na okrajích ostrova se třpytil jemný písek, který byl skoro bílý. Bylo tam něco jako tráva, akorát to bylo jasně zelené. Takovou trávu jsem neviděla ani na těch nejlépe obstarávaných trávnících. Pak se tu nacházelo něco podobného palmám. Každý ten strom měl na sobě velké plody podobající se kokosům, ale byly asi dvakrát větší a červené. To vše kolem mě bylo tak nádherné a rozmanité. Od krajů ostrova byl nejprve bílý písek, svěží tráva, pak se začaly objevovat keříky, co vypadaly jako rybízy, malé stromky a pak to vše začínalo houstnout. Z mírných stromků se stávaly větší a někde dál, kam už jsem dohlédla jen špatně, začínala být džungle. Chtěla jsem se tam jít podívat, ale vzpomněla jsem si, že Ali s Rickem ještě spí. Nechtěla jsem odejít, aniž by věděli, kde jsem. Tak jsem je šla budit. „Budíčék!“ Pokřikovala jsem v podpalubí. Oba je to vzbudilo, což byl úspěch. Za chvíli se objevili ve dveřích svých pokojů. „To už je jako ráno?“ Mrmlal můj manžel. Ali se podíval na hodinky, samozřejmě také nefungovaly. „Nejdou, tady nic nejde. Všechna technika co s sebou máme,“ poznamenal „je na nic.“ Odešel do koupelny. V rychlosti se opláchnul a vyčistil si zuby. To samé zopakoval i Ali. Pak jsme vyšli na palubu k přídi. Stáli jsme tam jak tři hrdinní dobrodruzi před novou záhadou. „Tak tam pudem, ne?“ Pronesla jsem.  Souhlasili, už se strašně těšili, tak jako já.  Vystoupili jsme z jachty a skočili do vody. Byla příjemná. Ani moc teplá, ani studená, prostě tak akorát. Myslím, že se jim tam moc líbilo. Začali si to tam prohlížet. „Postavíme si obydlí.“ Koukali jsme s Alim na Ricka. „No co, líbí se mi tu a mohli bychom tu být natrvalo.“ Tomu se mi ani nechtělo věřit. Znám ho už řádku let a tohle jsem od něj nikdy v životě neslyšela. Šel do lodě pro dřevo. Ani jsem netušila, že bral nějaké s sebou. Bylo to opravdu kvalitní bukové dřevo. Vzal ho docela hodně. Po dřevě donesl motorovou pilu. Teď jsem byla ráda, že funguje na benzín. „Z toho chceš něco stavět?“ Otázala jsem se ho. „Jenom podlahu, zbytek budeme muset udělat z těch palem tady, nebo co to je.“ Nelíbilo se mi, že chce ty nádherně vyhlížející stromy kácet, ale měl pravdu, ze dřeva co máme s sebou, nám žádné větší obydlí nepostaví. Najednou mě něco začalo táhnout do džungle, nemyslím tím to, že mě to začalo tahat, ale měla jsem takový pocit, že tam prostě musím jít. Houkla jsem na Ricka, že se půjdu kousek projít. Měli s Alim zrovna jinou práci, a tak jen mávl rukou na znamení, že o tom ví. Vydala jsem se tedy do husté džungle. Šla jsem dál a dál, ale pořád stejným směrem. Cestou jsem se musela prodírat listovím a dávat si pozor na kořeny stromů. Byly to jiné stromy, než ty podobné palmám. Byly robustní s tlustými kmeny, avšak nezdálo se, že by měly být nějak extra vysoké. Po čase jsem ale zjistila, že džungle řídne, nemusela jsem se už tolik prodírat zdejším porostem. A pak jsem dorazila na místo, kde už byly jen malé keře s drobnými modrými plody. Když jsem šla ještě dál, tak i ty už docela vymizely. Byla tam jen svěží voňavá tráva. Chtěla jsem to oznámit i těm dvěma, co zůstali u pláže a stavěli nám obydlí. Také jsem je chtěla upozornit, ať nám domek postaví trochu dále od vody, spíše směrem k džungli, kde jsem se nacházela. Už jsem se chtěla rozběhnout za nimi, ale ucítila jsem za sebou náhlý nával větru a vedle mě se mihl stín. Byl dost malý, tak jsem si myslela, že je to jen nějaké menší zvíře, zde žijící, ale to jsem se pořádně spletla. Byl to onen tvor, co ho zachytil satelit. Byl to opravdový drak, to jsem ale tou dobou ještě nevěděla. Začala jsem se dokola otáčet, ve snaze spatřit to, čemu patřil ten stín, ale už se nikde nic neobjevilo. Panovalo zde hrobové ticho. Normálně by mě to začalo děsit, ale vše kolem bylo tak úchvatné, že ve mně neměl strach místo. Ještě než jsem se vydala zpět, natrhala jsem si ty modré plody a hned jsem jich několik strčila do pusy, byly tak dobré, šťavnaté a sladké. Začala jsem jim říkat maxiborůvky, no prostě borůvky, i když jsem dobře věděla, že to je úplně jiný rostlinný druh. Zatím jsem nechtěla všemu tady vymýšlet nové názvy a tak jsem to prostě pojmenovávala po tom, čemu je to nejpodobnější. Dojedla jsem a spěchala nazpátek, aby o mě neměli hoši strach. Cestou zpět začalo zase vše houstnout a já si musela dávat pozor, abych o něco nezakopla. Když jsem se prodrala porostem, uviděla jsem, jak už náš skromný domek stojí. Říkala jsem si, že to nemohli tak rychle stihnout. Šla jsem se podívat po stavitelích našeho příbytku. Kolem nikde nepostávali, aby mi vysvětlili, jak to tak rychle zvládli. Vešla jsem tedy dovnitř. Tam jsem je našla. Místo toho, aby se mi dostalo přívětivého pozdravu, se na mě Rick zlostně kouknul. „Kde jsi jako byla. Měli jsme o tebe strach!“ Pokřikoval na mě a já vůbec nevěděla, o čem to mluví, byla jsem pryč přece jen chvíli. Tady něco nehrálo. Zeptala jsem se ho tedy: „Co se děje?“

„Co by se dělo, nic, jen že si na týden odejdeš a pak si přijdeš jen tak a ani neřekneš, kde jsi byla.“

„Na týden? O čem tu mluvíš?“

„Byla jsi pryč pořádně dlouho!“

„Ale vždyť to bylo jen pár minut.“

„Pár set minut myslíš, že?

„Ne, opravdu to bylo maximálně půl hodiny.“

Rick se zarazil. Nikdy jsem mu nelhala a tak teď neměl důvod mi nevěřit. A Ali, ten jen posedával na dřevěné židli a poslouchal nás. Pak se ale zvedl a přidal se do hovoru: „Nejsem žádný fyzik, ale musí tady být něco, co způsobilo to, že nefunguje naše elektronika, a také to, že jsi byla tak dlouho pryč a ani o tom nevíš. Řekl bych nějaké zvláštní elektromagnetické pole, nebo tak něco.“

Myslím, že měl pravdu, ale namítla jsem: „Ale co?“

„To já nemůžu vědět, nejsem vědec,“ řekl.

Pak jsem si vzpomněla, že jsem nám našla jídlo, a tak jsem ji borůvky ukázala. „Ty jsem tu někde viděl,“ ukázal na borůvky Ali, pak si vzpomněl kde. „Jo,jo, bylo to tady kousek, na začátku džungle. Jsou dobré, že? Takže jsem nebyla první, kdo je objevil, nebo ano a to, že je našel dříve, bylo jen tím divným posunem času. Sedla jsem si na židli. Začala jsem nad tím vším tak usilovně přemýšlet, že jsem si nevšimla, jak Ali odchází. Rick schválně čekal, až se z přemýšlení proberu. Chvíli mi to trvalo. Když jsem pak začala zase plně vnímat, něco jsem mu musela povědět: „Šla jsem do džungle dál a dál, až začala řídnout, došla jsem až na mýtinu ve tvaru kruhu.“

„Mýtinu v džungli?“

„Nedělám si srandu, našla jsem tam ty borůvky. Ale to nebylo jediné, co jsem tam viděla.“

„A co teda?“

„Nějaký stín, co se za mnou mihl.“

„To mohlo způsobit, že jsi tam ve skutečnosti strávila mnohem více času.“

„To si nemyslím, bylo to rychlé a spíše to bylo zvíře.“ Chvíli jsem se odmlčela. „Ale tady jsem žádná zvířata zatím neviděla. Trochu divné, když by tu pro ně bylo tolik jídla.“

Musel mi dát za pravdu, protože tady také žádné zvíře neviděl. Začal přecházet po dřevěné podlaze a jen tak pro sebe si povídal: „Tohle místo je celý ňáký divný. Prvně mlha, stíny, pak přestalo všechno fungovat a teď ještě tohle.“ Nevěřícně kroutil hlavou. Pak se vrátil Ali s miskou velkých a určitě šťavnatých borůvek.

„Dáte si?“ Zeptal se nás a podal nám misku. Oba jsme si vzali. Když jsme tak pojídali borůvky, každý jsme přemýšleli nad tím, proč se tu tak podivné věci dějí. Sice jsme nedošli k žádnému závěru, ale shodli jsme se na tom, že toto místo není vůbec normální. Najednou se Rick zvedl a oznámil nám: „Musíme to prozkoumat.“ Vykulila jsem na něj oči. „To jako myslíš vážně?“ Musela jsem se ho, zeptat, protože by mě nikdy nenapadlo, že by měl mít můj manžel tak dobrodružného ducha. „Ano, myslím to vážně.“ Odpověděl s jistým výrazem na tváři. „Ale až zítra,“ dodal. Nechtělo se mi tam znovu jít, ani dnes, ani nikdy jindy. Zároveň mě tam cosi táhlo, snad touha přijít tomu všemu na kloub. A navíc, když už jsme přece tady, tak to nesmíme hned vzdávat.