Drakův ostrov

6. První potíže

Dalšího rána jsem se probudila jako první. Potichoučku jsem vyklouzla z postele a oblékla se. Opatrně jsem našlapovala po podlaze, abych ty naše spáče neprobudila. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli opravdu ještě spí. Vyšla jsem ven před chatku a začala se procházet po pláži. Vál osvěžující větřík a bylo poměrně teplo. Napadlo mě, že bych toho mohla využít a jít si zaplavat. Ale jelikož bych se musela vracet pro plavky, tak jsem to zavrhla. Když už mě přestávalo bavit neustálé popocházení po pláži, posadila jsem se na již poměrně vyhřátý písek a sledovala, jak se mi slunce pomalu zvedá nad hlavu. V tu chvíli mi došlo, že už musí být dost hodin. Tady na tomhle místě, kde žádné naše přístroje nefungovaly, jsme pomalu začínali ztrácet pojem o čase. Chodili jsme spát pozdě a pak jsme vstávali čím dál déle. Rickovi to možná takhle vyhovovalo, ale mně ne a myslím, že Alimu také ne. Celý život byl zvyklý na brzké vstávání. Nevím, jak to má on. Také se mu to pozdější vstávání mohlo zalíbit. Kromě slunce jsem pozorovala klidný oceán. Všechno vypadalo tak obyčejně, nic nenormálního. Začala jsem si myslet, že dnes se nic stát nemůže. Takové poklidné dopoledne a ještě, aby se něco stalo. Na to jsem nechtěla ani pomyslet. Najednou však moji pozornost upoutalo cosi v dálce na oceánu. Ihned jsem se postavila a zaměřila svůj zrak tím směrem. Nic jsem nezahlédla, avšak, předtím tam něco bylo, na to bych dala krk. Žádné přeludy a halucinace jsem nikdy neměla a na svůj zrak jsem se mohla vždy spolehnout. Protřela jsem si oči a zadívala se tím směrem znovu, pořád nikde nic. Nechtěla jsem to nechat jen tak, zašla jsem do chatky za Rickem. Ležel rozplácnutý na své posteli jako vyvržený vorvaň. Jemně jsem s ním zatřásla a čekala, jestli to na jeho probuzení postačí. Posadil se a ještě se zavřenýma očima na mě rozespale spustil: „Co se děje?“ Promnul si několikrát oči, aby na mě dobře viděl. „Stalo se něco?“ Zeptal se znovu, když už byl úplně vzhůru. „Já, něco jsem viděla v dálce na oceánu.“ Řekla jsem mu a čekala, co mi na to odpoví. Zdali bude nevrle štěkat, nebo se půjde se mnou znovu podívat. Zachoval se nadmíru mile, tedy na jeho obvyklé způsoby. „Jasně miláčku, hned půjdu s tebou.“ Pohladil mě po rameni a začal se konečně zvedat z postele. Šel se obléknout a trochu učesat. Pak jsme společně vyšli ven. Aliho jsme ještě nechali spát. „Tak, kde jsi to viděla?“ Rozhlédl se po oceánu a čekal, až ukážu přibližný směr, kde to bylo. Trvalo mi chvilku, než jsem se zorientovala. Pak jsem ukázala rukou směrem, kde jsem něco zahlédla. Rick jen pokýval hlavou a rychle si doběhl pro dalekohled. Zadíval se tím směrem, a pak nechápavě povídá: „Ale nic tam není.“

„Já jsem to ale viděla.“ Stála jsem si za svým. Podíval se tedy znovu a zase nic.

„A nezdálo se ti to jen?“

„Co si o mně myslíš, že jsem blázen?“ Začala jsem se na něj zlobit.

„To si nemyslím, ale opravdu,“ podal mi dalekohled „tam nic není.“

„Ale je.“ Křikla jsem a rychle mu dalekohled dala.

„Prosím tě.“ Nechtěl mi věřit, ale stejně se podíval.

„Tak co?“ Dala jsem si ruce v bok a čekala.

„A jó, vážně.“ Řekl udiveně, koukajíc na mě skoro s otevřenou pusou.

„Tak vidíš.“ Pousmála jsem se vítězně a ještě si od něj vzala ten dalekohled. I na dalekohled ta věc byla příliš daleko. Po chvíli sledování mi ta věc tam v dálce zase začala mizet z dohledu. Než mi zmizela úplně, stihla jsem rozeznat, že ta věc je vlastně loď nebo alespoň člun. Poté jsem dalekohled zase předala. „Ricku,“ řekla jsem s vážným výrazem na tváři, „máme vážný problém.“ Pak jsem ukázala tím směrem, kde ještě před chvílí byla loď. „Víš, co to bylo?“