Drakův ostrov

8. Stěhujeme se - část druhá

To, co jsem viděla, mě vyděsilo, a že ne zrovna málo. V prvních chvílích jsem se jaksi nemohla vůbec pohnout. Skoro jsem nedýchala, ale za to jsem cítila, jak mi buší srdce. Byl to opravdu děsivý pohled. Zároveň to ale bylo divné. Hleděla jsem do tváře jakéhosi blonďatého muže, který měl v puse cigaretu a v ruce samopal. Sice byl ode mě určitě dál dvě stě metrů, ale i tak mě to děsilo. Ten chlap stál totiž na palubě té lodi, která se pohybovala kolem tohoto mlhou obklopeného ostrova jako dotěrný hmyz. Ačkoliv to vše bylo děsivé, jen mi to potvrdilo informaci, že oni přes mlhu nevidí, zatímco my ano. Jednu chvíli se na mě ten muž díval. Z jeho nezvykle vysmátého výrazu mi běhal mráz po zádech. Pro někoho by ta chvíle mohla být zábavná už jen proto, že by ho ten chlápek neviděl. Jenže já jsem si z této situace nemohla utahovat. Teď totiž nešlo jen o život můj, ale i o život mého manžela, Aliho a našeho dračího přítele Toraze. Nehodlala jsem na nic čekat. Rychle jsem se otočila a pádila přes džungli opět za ostatními. Když jsem se konečně prodrala bujným porostem, udýchaně jsem svůj pohled zaměřila na Ricka a Aliho. Opravy už měli skoro hotové, tak si mohli dovolit se mi věnovat. „Copak, děje se něco?“ Zeptal se mě můj manžel. Podívala jsem se na něj jako, kdyby vůbec nic nepochopil. „Copak bych tahle vyšilovala, kdyby se nic nedělo?“ Řekla jsem mu na to a mávla rukama. Řekla bych, že Aliho už přestávalo bavit nás dva poslouchat, ale to byl jen můj osobní názor. „No dobře, co se teda děje?“ Optal se znovu Rick. Musela jsem se trochu vydýchat. Mé sportovní výkony byly vždy zanedbatelné, ale teď se trochu lepšily. „Ta loď!“ Dostala jsem ze sebe. Oba se na mě ustaraně zadívali. „Viděla jsi něco?“ Ptal se dále Rick. „To bych teda řekla.“

„Dobré zprávy, nebo špatné?“

„Špatné, řekla bych.“

„Neříkej mi, že…“

„Nemám říkat, že na tý lodi je chlápek se samopalem?“

„Co budeme dělat?“ Oba najednou ještě více zvážněly. Naše nejhorší obavy se vyplnily. Stály jsme teď před velice obtížným rozhodnutím. Myslím, že nás všechny už napadlo, že bychom mohli potají odplout. My bychom tak byli v bezpečí. Ale tohle bych já nedopustila, na to jsem si toho rudého draka až moc zamilovala.

„Měli bychom o tom říct…“ Než jsem to ale stačila doříct, mé vlasy počechral silný závan větru. Trhla jsem se sebou a otočila se. Dle mého očekávání to byl Toraz. Zadíval se na mě tázavě a já věděla, že by ho zajímala ta věc, kterou jsem nedořekla.

„Asi bychom ti měli něco říct.“ Ujala jsem se tedy toho vysvětlování. Byla jsem to přece jenom já, kdo to všechno viděl. Posadila jsem se k tomu na kámen opodál. Všichni byli zticha a ani nedutali. Pak jsem to tedy Torazovi řekla:  „Na té lodi jsou ozbrojení lidé a pravděpodobně nemají dobré úmysly.“ Nehodlala jsem to dále pitvat. Následujících několik okamžiků se událo velmi rychle. Jakmile to Toraz uslyšel, řekl rázně: „Nasedat!“ A položil jedno křídlo k zemi, abychom mohli nasednout. Rick a Ali s tím moc nesouhlasili, ale nakonec si nasedli. Já si sedla jako poslední. Následovalo několik rychlých mávnutí křídel a byli jsme ve vzduchu. Mmě se sedělo dobře, ale ti dva přede mnou na to moc nevypadali. Po chvíli jsme dorazili k pláži, kde jsme opět rychle sesedli. Ta loď tam byla pořád, i s tím mužem, co měl v puse cigaretu a v ruce samopal. „Mohl bych ho i s jeho lodí spálit.“ Navrhl Toraz a už se na to chystal. Přece jenom to byl drak, co plival oheň. „Ne, nedělej to.“ Křikal jsem. Něco ve mně mi říkalo, že to není správné.

„Proč bych to neměl dělat.“ Drak se zarazil.

„Je to také jenom člověk.“

„Jó lidi, ty znám.“ Můj nápad očividně neschvaloval.