Drakův ostrov

11. Není cesty zpět

Kratší, ale snad nevadí. ;)

Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu dělat to, co jsem dělala. Stala jsem se jakousi vrchní ošetřovatelkou a starala se o zraněného Toraze. Má pomoc, tedy naše, asi k něčemu byla. Rick a Ali sháněli potřebné bylinky a já jsem pak ošetřovala dle Torazových rad. Občas jsem si říkala, kde ke všem těm informacím přišel. Asi bych se tomu neměla divit, žil už pár století, ale stejně jsem se tomu divila. Byl to drak. Už jsem se smířila s tím, že draci tu prostě byli a nejsou žádnou legendou. To Rickovi to dělalo a asi ještě chvíli bude dělat problém. Ale zpět k drakovu zdravotnímu stavu. Den za dnem se jeho stav lepšil. Prvních pár dnů jsme to sice nemohli pozorovat, ale později už ano. Když jsem zrovna nedělala doktorku, poslouchala jsem rozhovory mého muže a Aliho. „Co budeme dělat, nemáme loď." Postěžoval si Rick, který se už několik dní živil ovocem, rybami a jinými možnými vodními potvorami. „Co bys chtěl dělat?" Odpověděl Ali, který s tím, že je uvězněný na ostrově, neměl asi žádný problém. „Pryč bych chtěl." Zabručel Rick. K jeho smůle neměl ani žádné knihy, aby si mohl alespoň číst. Absolutně se nudil. „Tak nám běžte postavit nový dům." Zavolala jsem na ně. Oba se na mě otočili s výrazem, co že to zase chci a chvíli tak na mě koukali. „Alespoň byste se zabavili, já mám práce dost." Sebrala jsem se a šla nasbírat nějaké další bylinky, které Toraz potřeboval. Trochu jsem se zamyslela nad tím, na co se ptal Rick. Taky jsem se sama sebe zeptala, co budu dělat, až bude Toraz v pořádku. Zatím nás nenapadalo, jak se dostat domů a ani o žádné kloudné zábavě jsme také zatím nevěděli. Mezitím se Ali s Rickem pustili do stavby nového domu. „A proč to vůbec dělám?" Řekl Rick znuděně, když porazili první strom. Očividně se nesmířil se svým osudem jako ostatní. Ali se Raději ani nevyjadřoval. Svůj názor si nechal pro sebe. Ale pravdou bylo, že tím stavěním nového obydlí se celkem zabavili. Ke mně a Torazovi se vrátili až večer. Jen snědli večeři a za chvíli už spali. Byl to zajímavý pohled, který se mi popravdě ještě nikdy nenaskytl. „Je mi opravdu líto, že jste tu teď uvěznění." Promluvil Toraz. „Ale prosím tě, není to tvoje chyba." Nepřála jsem si, aby si to dával za vinu. Já jsem si uvědomila, jak se náš vztah zlepšil za tu dobu, co jsem ho ošetřovala. Z draka se stal velmi dobrý přítel, kterého by mi mohli leckteří závidět. „Byl to osud, nebo jen náhoda." Pronesla jsem řečnickou otázku a nastalo ticho. Okolní klid narušovalo jen praskání hořícího dřeva v našem ohništi. Když jsem se tak rozhlédla, došlo mi, že se mi to tu líbí. Možná mi chyběly určité věci z našeho dřívějšího života, ale všechny ty nové věci, co byly tady, to vyvažovaly. Došla jsem k tomu, že nevím, jestli se chci vrátit domů. „Hele, Torazi, co bys dělal, pokud bychom odešli?" Zeptala jsem se ho. I když chvíli přemýšlel, co říct, bylo na něm poznat, že si na nás také zvykl. „Něco by se našlo." Pokývl hlavou s nejistým obličejem. Vypadal smutně. Tak jsem se k němu posunula a opřela se o něj. Nad námi svítily hvězdy. „Vidíš, to je souhvězdí draka." Řekl Toraz, když vzhlédl k obloze a drápem na dané souhvězdí ukázal. Pokývala jsem hlavou a zahleděla se na hvězdy. Tolik toho ještě nevíme. Třeba tam někde jsou jiné světy, třeba i tam někde žijí jiní draci. „A žili draci jenom na Zemi?" Zeptala jsem se.

„Jak to myslíš?"

„Jako na planetě Zemi."

„Je to možné," naklonil hlavu na stranu, „ale nevím, nevím."

„Možné?!" Skoro jsem vykřikla.

Toraz opět pokýval hlavou. Jakmile řekl „možné", tak to bylo jako by řekl, že je padesátiprocentní šance, že tam jsou. Možná jsem předpokládala moc, ale doufala jsem, že třeba na nějaké planetě patřící ke hvězdě, kterou můžeme vidět, draci žijí normálně. Jako my lidé tady na Zemi. Ale lidé nebyli natolik vyspělí, aby se mohli vypravit na takové daleké cesty ke vzdáleným planetám. Nezbylo mi tak nic jiného, než doufat. Tak jsem se jen rozhlížela po nádherné zářící noční obloze a hledala nějaká známá souhvězdí. Pár jsem jich znala. Najít třeba velký vůz nebylo zase tak těžké. Bylo tu krásně, musela jsem uznat, že hvězdy tu byly vidět lépe než kde jinde. Pomyslela jsem si, že by se to Rickovi líbilo. Ohlédla jsem se na něj, ale nechtěla jsem ho budit, když spal. Vypadal tak spokojeně. Rázem byl pryč ten ubrblaný muž. Po chvíli spokojeného koukání na něj jsem se opět obrátila ke hvězdám. Nevím, jak dlouhou dobu jsem vzhlížela k obloze, ale podařilo se mi usnout. Vzhledem k tomu, že jsme nedávno přišli o možnost vrátit se domů, tak jsme vypadali všichni celkem v pohodě. I Toraz už byl celkem v pořádku. Posledních několik dní strávil na pevné zemi a ne létáním ve vzduchu, tak možná jen z toho nemusel být zrovna nadšený.

Když jsem se ránovzbudila a rozkoukala, zjistila, že jsem kolem sama. Znovu jsem se podívala naoblohu a došlo mi, proč to tak asi bude. Podle sluníčka jsem poznala, že užbude skoro poledne. Promnula jsem si oči, postavila se a následně se protáhla.Zamířila jsem směrem, kde měl stát náš nový domek. Zatím jsem Aliho a Rickanikde neviděla, ale po chvíli na mne vykoukli zpoza keře. Musela jsem se tomumírně pousmát, načež jsem se dala znovu do kroku. Ještě jsem potřebovala najítToraze. Nikde jsem na něj ale nenarazila. Drak je pořádně velký, takže se minikde v okolí schovat nemohl. „Ricku?" Zavolala jsem na manžela. Chtělajsem se ho zeptat, kde Toraz vězí. Rick se na mě otočil a zastavil na chvílisvou práci, aby si mě mohl vyslechnout. „Kde je...?" Načala jsem otázku a Rickjen ukázal palcem směrem na oblohu. Chvíli jsem nechápala, jak to jako myslí,ale když jsem se podívala na oblohu, došlo mi to. Toraz se tam vznášel jakodřív. Když si mě všiml, tak se rozhodl, že přistane. Když se tak stalo, šlajsem ho raději zkontrolovat, dle mě totiž ještě nemohl být zcelav pořádku. A měla jsem i pravdu. Vypadal unaveně. I když byla pravda, žejsem netušila, jak dlouho létal, ale stejně takhle unaveného jsem ho ještě neviděla.„Měl by sis odpočinout." Řekla jsem milým a starostlivým hlasem. Rick jenzakroutil hlavou. Vrhla jsem po něm nechápavý pohled. Netušila jsem, jestli tímchtěl něco naznačit nebo to byla jen náhoda, či to vůbec nemělo být na mě.Každopádně jsem se nad tím jen pousmála a opět se věnovala Torazovi. „Říkáštedy, že jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem u něj něcozanedbat. Vím, že on by mi za to nevynadal, ale nechtěla jsem, aby se jeho stavzase zhoršil. „Jsem, neboj." Pousmál se a nabídl mi křídlo, aby si nasedla. Játo tedy s úsměvem udělala a za chvíli jsem se už na ty dva staviteledívala z výšky. Opět jsem mohla pocítit vítr ve vlasech. Nechtělo se mipryč.