Drakův ostrov

2. Cesta za záhadou

Další ráno jsem se probudila dříve, než můj manžel. Chtěla jsem ho překvapit, a tak jsem šla uvařit kafe. Když jsem dala vařit vodu, šla jsem se obléknout a umýt se, když jsem se vracela z koupelny, zaslechla jsem z kuchyně nějaký šramot, šla jsem se tam pomalu podívat. Nakoukla jsem do kuchyně a viděla jsem siluetu utíkajícího muže. Musel si mě všimnout. „Héj!“ Křičela jsem za ním. Rozhodně jsem nebyla zdatná běžkyně, tak proto jsem ho nechala utíkat. Ihned poté, co lupič utekl, jsem šla zkontrolovat naše vybavení v batozích, protože v nich ten zloděj asi něco hledal. Vše jsem prohlédla, ale nic nám nechybělo. Usilovně jsem přemýšlela nad tím, kdo to mohl být, když neodnesl ani jeden kus našeho moderního vybavení. Určitě tam hledal něco jiného, než naše přístroje. Během mého přemýšlení nad pachatelem za mnou přiběhl Rick, zřejmě slyšel, že na někoho křičím. „Co se to tu stalo?“ Trochu naštvaně jsem na něj koukla, jako bych mu to všechno dávala za vinu. „Ale, nic zajímavého,“ udělala jsem krátkou pomlku „jen jsme tady měli zloděje.“

„A vzal nám něco?“ Koukl po mě tázavým pohledem. „Myslím, že ne, ale to jen protože šel po něčem jiném.“ A pak si uvědomil, že mám na mysli ten obrázek ze satelitu, zachycující prazvláštní jev. Pořádně ho to znepokojilo, když si uvědomil, jak rychle někdo zjistil, že chybí satelitní záznam z minulého rána. Pak jsem ho ale vytrhla ze zamyšlení. „Tak vidíš, máme z toho jen problémy.“ Chtěla jsem mu to dále nějak vyčítat, ale on se vydal ven a ještě na mě zavolal: „Odjíždíme.“ Bylo už na čase. Tak jsem vzala několik batohů a šla je naskládat do našeho auta. Pak jsem se ještě několikrát vrátila pro další batohy, až byly všechny v autě. To bylo nyní úplně obložené našimi věcmi. Rick zatím ještě někde běhal, a tak jsem se rozhodla počkat na něj v autě. Myslela jsem, že dorazí za chvilku, ale tomu loudovi to trvalo nejmíň čtvrt hodiny. Když nakonec dorazil a nastartoval auto, začali jsme ujíždět k přístavu. Jak já, tak i on jsme přemýšleli o tom, co se stalo dneska ráno. „Myslíš, že to mohl být ten kluk, co nám včera donesl pizzu?“ Zeptala jsem se ho. „Ne nemyslím si, že by to udělal on. Když k nám přišel, zajímaly ho ty tvoje kosti.“ Povídal, ale všiml si mého nejistého výrazu a tak pokračoval. „Ty si myslíš, že to udělal on?“

„Já ti nevím,“ odmlčela jsem se „ale vyloučit to nemůžeme. Viděl přece naše batohy v kuchyni. Mohlo ho napadnout, že tam máme něco cenného.“ Když jsem to dořekla, uvědomila jsem si, jaká je to blbost, protože nám nic nezmizelo. „Ale asi je to úplná hloupost, protože, ten, kdo nás navštívil…“ Skočil mi do řeči. „Nenavštívil, normálně nás chtěl okrást o tohle.“ A vytáhl z kapsy od košile ten obrázek s tajemným stínem v mlze. „Tohle jsem přesně chtěla říct.“

„Tak promiň, ale taky mě to napadlo, když jsem tě ráno viděl prohledávat naše batohy, jestli se nic neztratilo.“ Než jsme dojeli do přístavu, panovalo v našem voze hrobové ticho. Když jsme konečně dorazili na místo, čekal už na nás Ali. „Zdravím vás paní Brownová a pane Browne.“

„Já jsem Rick a Sally už znáš, můžeme si tykat ne?“ Řekl mu, protože nechtěl, aby nás po celou naši cestu oslovoval příjmením.

„Omlouvám se.“ Řekl, protože si vzpomněl, že sem mu už včera do telefonu říkala, ať mě oslovuje jménem.

Kývla jsem na něj na znamení, že je to v pořádku. Potom jsme všechny věci začali přenášet z auta do naší jachty. Já s Rickem jsme si dali své osobní věci do pokoje v podpalubí a Alimu jsme nechali místnost vedle nás. A všechno naše technické vybavení jsme dali do poslední volné místnosti. Sice jsme měli jachtu, ale nebyla nikterak velká. Až jsme si vybalili naše věci, sešli jsme na palubě. Chystali jsme se vyplout. Sice jsme měli autopilota, který by řízení lodi vzal za nás, ale můj muž si to chtěl, jak se patří, užít. Ali chvíli nervózně přešlapoval na místě, asi si potřeboval ujasnit, na co všechno se mě chce zeptat. Když už to domyslel, žačal se mě ptát: „Kam se to chystáme na výlet?“