Drakův ostrov

12. Tajemství starých časů

I Toraz si již za tu dobu stačil povšimnout, že jaksi pomalu není co dělat. Dům už znovu stál a ve vzduchu se dnes již pár hodin vznášela více než podivná nálada. Bylo prazvláštní neustálé ticho. Všichni jsme si již dobu hleděli svého nic nedělání. Mohla jsem již prvních pár minut této činnosti říct, že to určitě nikoho nebaví. Musela jsem něco vymyslet, protože už se mi to nelíbilo. „Hele," mírně jsem dloubla do svého přítele draka, „není tu na ostrově nějaké zajímavé místo, které bychom mohli prozkoumat?" Nezamýšlel se nad odpovědí dlouho. Hned o něčem věděl. „Na tomto ostrově myslím ne, ale na jednom z dalších ano. Ještě by tam něco mohlo být." Vyznělo to opravdu zajímavě, dokonce i Rick s Alim se na nás otočili, když to slyšeli. Krátce jsme zapřemýšleli, jak se na dané místo dopravíme. Já bych neměla problém tam doletět na Torazově hřbetě, ale Rickovi a Alimu se to moc nezamlouvalo. Klidně by mohli jít pěšky, ale problém byl, že to, co nám chtěl Toraz ukázat, bylo na jiném ostrově. Pochybovala jsem, že by se jim chtělo plavat. Ale jak jen je donutit k tomu, aby se proletěli se mnou. „Můžeme letět?" Navrhla jsem opatrně a nasadila jsem výmluvný výraz. Zeptala jsem se jich a čekala nespokojené brblání. A ano, odhadla jsem to celkem dobře. Po chvíli se opravdu něco ozvalo. Z Rickovy strany to bylo něco jako jednoznačné odmítnutí a Ali se z toho také snažil nějak vykroutit. „Ach jo." Povzdechla jsem si. Opravdu to vypadalo, že ty dva do vzduchu nedostanu. „A kdybychom neletěli, šli byste se mnou?" Navrhla jsem po chvíli. Nechtěla jsem je tam nechat jen tak sedět. „Já nemusím." Řekl Rick. Na Aliho se stačilo jen podívat a zjistila, jsem, že se mu také moc nechce. Tak jsem si myslela, že to bude společný výlet a zatím to vypadalo, že si poletím s Torazem sama. Ještě jsem se na ně podívala tázavým pohledem, jestli si to třeba nechtějí rozmyslet. Nevypadalo to tak. „Tak zatím." Mávla jsem na ně z dračího hřbetu.

„Jo jo, užij si to." Pokýval můj muž hlavou a mávl na mě rukou na pozdrav.

„Poprosil bych tě, ať něco vyfotíš, ale foťák taky nefunguje." Zasmál se Ali.

„S tím se nedá nic dělat. Nechceš přece jen letět se mnou?"

„Myslím, že ne."

„Opravdu?"

„Ne, ne, létání takovýmhle způsobem opravdu nemusím." Udělal ne moc spokojený pohled a také mi zamával na rozloučenou. Po chvíli jsme se vznesli do oblak a já cítila šumění větru kolem mých uších. Bylo skvělé si něco takového po delší době zase zopakovat. Chvíli jsme jen tak kroužili nad džunglí prvního ostrova, ale po chvíli už jsme se vydali tam, kde mělo být to něco zajímavého. Byla jsem zvědavá, co by to tak asi mohlo být. Zároveň jsem si trochu dělala starosti, co budou ti dva dělat. Doufala jsem, že nějaký výlet zlepší náladu, a když teď letím jenom já, co budou dělat oni? „Na co myslíš?" Optal se mě Toraz, když si všiml, že jsem tak nějak chvíli zůstala koukat do neznáma. „Ale... Nad ničím." Pousmála jsem se. Chtěla jsem to nechat být. „Dobře. Už budeme skoro na místě." Oznámil. Trochu jsem se divila, a vlastně ani nevím proč, tomu, že jsme dorazili tak rychle. Nic zvláštního to nebylo. Drak je zvíře velké, létat umí, takže dokáže tu vzdálenost překonat rychleji. Už pohledem z výšky jsem si všimla, že džungle na tomto ostrově je daleko hustší, než na tom, který jsme obývali. Pomalu jsme přistávali, takže jsem si nestačila všimnout jednoho zvláštního místa. „Blíž už tě nedostanu. Džungle je tu daleko hustější." Už jsem si myslela, že sesednu, ale Toraz ještě vzlétl. „Když se podíváš támhle dolů, tak můžeš vidět kamennou budovu. Podívej se tam." Řekl spokojeně a poté už jsme opravdu přistáli. Byla bych raději, kdybych nemusela jít sama, ale Ali a Rick tu nebyli a chudák Toraz by se neměl jak proplést hustým porostem. Vydala jsem se tedy tím směrem, co mi ukázal, sama. Nebylo zrovna lehké dostat se tam bez úhony. Několikrát jsem málem zakopla o kořeny nebo se zapletla do lián. To byla první věc, co mě začínala trochu štvát. „Snad to bude stát za to." Řekla jsem unaveně a odsunula menší liánu do strany, abych se mohla protáhnout dál. Zatím jsem před sebou nic neviděla. Přemýšlela jsem o tom, jestli vůbec jdu pořád rovně. Nerada bych se někde ztratila. Jak by mě pak hledali? Zatím jsem ale neměla žádný důvod, abych litovala toho, že jsem se na to zajímavé místo chtěla podívat. Ale stejně jsem začínala být unavená. Na chvíli jsem se tedy posadila na nějaký kořen, abych si odpočinula.