Drakův ostrov

9. Následky

Ráno mě naléhavým šťoucháním do ramene probudil Rick. Párkrát jsem zamžourala očima a pak jsem se konečně posadila. Hned na to jsem ucítila silnou bolest hlavy. Řekla jsem si, že to asi bude z toho včerejšího pití. Ještě než jsem otevřela oči jsem se zamyslela nad tím, co že jsem to včera večer dělala. Měla jsem okno, takže jsem to vzpomínání vzdala. Nakonec jsem se plně rozkoukala po okolí. Seděla jsem vedle ohniště, kde ještě včera večer plápolal oheň. „Děje se něco?" Zeptala jsem se unaveně a koukala na Ricka. Při svém pokusu postavit se se mi náhle udělalo opravdu špatně. Měla jsem co dělat, abych hned nevyvrhla obsah svého žaludku. „Tak co?" Optala jsem se znovu, protože jsem buď jeho odpověď přeslechla, nebo ještě nic neřekl. „Nemáme čas, vstávej!" Odpověděl mi nakonec Rick. Ohlédla jsem se kolem a spatřila jsem Aliho, jak ničí naše provizorní přístřešky. Absolutně jsem nechápala, proč to dělá. Nějak se mi moc nedařilo držet se pevně na nohou. Už nějakou dobu na mě Ali s Rickem koukali a došlo jim, že jsem to včera s pitím asi přehnala. Rick mě tedy podepřel a pak jsme se co nejrychleji vydali kamsi hlouběji do džungle. „Před čím to vlastně utíkáme?" Zeptala jsem se, ale zase se mi chvíli nedostávalo žádné odpovědi. Přestávalo se mi to líbit čím dál více. Tak jsme prostě šli a šli a ani nevím, kam že jsme to šli. Cestou se mi několikrát udělalo ještě pořádně špatně, ale když jsme zastavili, bylo to už lepší. „Odpovíš mi konečně?" Zeptala jsem se trochu podrážděně svého manžela, který mi ne a ne odpovědět. I když jsem zněla trochu naštvaně, ani přes to mi neodpověděl. Koukla jsem tedy na Aliho a doufala, že ten mi dá odpověď, které se pořád dožaduji. Z jeho výrazu v obličeji jsem vyčetla, že je to opravdu špatné. „Ti ozbrojení lidé z té lodi, jsou tady." Odpověděl mi. „Cože?!" Vyjekla jsem vyděšeně, až mě musel Rick utišit. Nepotřebovali jsme, aby nás ti ozbrojenci našli. Já jsem sice ani nevěděla, kde přesně na tomto ostrově mají být, ale i tak. Posadila jsem se a dostala jsem výčitky svědomí. Pořád jsem si pro sebe opakovala, že jsem raději měla nechat Toraze, aby ty lidi na lodi sežehl svým ohnivým dechem. „A co budeme dělat?" Zeptala jsem se. Koukala jsem z Aliho na Ricka a obráceně. Pochopila, jsem, že se nemají zrovna moc do řeči, tak jsem je nechala a začala jsem přemýšlet. Dlouhou dobu se nic nedělo. Každý si hleděl svého tichého nic nedělání. Mně pořád dělalo starosti, kde je teď Toraz. Navrhla jsem, že bychom se po něm mohli podívat, ale řekli mi, ať nemyslím na blbosti. Tak takhle jsem se pořád užírala. Až pak najednou...uslyšela jsem kroky a sekání porostu džungle. Došlo mi, kdo to bude. Museli jsme zmizet, jinak nedopadneme moc dobře. Narazili jsme na menší jeskyni, která byla zakrytá keři s maxiborůvkami. Jen tak tak jsme se tam všichni tři nasoukali. Kroky se přibližovaly čím dl více, až se zastavily před rozrostlým keřem, který zakrýval jeskyni, v níž jsme se skrývali. Nikdo z nás ani nedutal, zadržovali jsme dech, abychom se neprozradili. Měla jsem pocit, že mi snad srdce vyskočí z hrudi. Po několika vteřinách, které pro nás byly nekonečné, ten člověk odešel. Všichni jsme si oddechli, ale ještě chvíli pro jistotu jsme v té jeskyni zůstali. Když jsme pak vylezli a rozhlédli se, mohli jsme vidět vysekanou cestičku, kterou ten člověk šel. Zamířili jsme tedy tiše jinudy. Zamířili jsme do míst, kde byla džungle velmi hustá. Podařilo se nám vylézt na strom, kde jsme zůstali vzhůru až hluboko do noci. Nakonec se nám podařilo usnout, což jsem zrovna nečekala. Všichni jsme spali, ale ne zrovna moc klidně. Já jsem se převalovala a májem jsem i spadla, nebýt lián, co byly všude kolem. Rick někdy k ránu začal ještě chrápat. Když mě tak jednou probudilo Rickovo chrápání a já se zase opatrně převalila, přeběhl mi mráz po zádech. Nějaká ruka mi ucpala pusu. Myslela jsem si, že je to Ali nebo Rick, ale když jsem se podívala na toho, komu ta ruka patřila, zjistila jsem, že to ani jeden z nich není. Byl to nějaký holohlavý chlap, co držel v ruce pistoli, která na mě mířila. Z jeho gesta jsem pochopila, že mám být zticha, jinak je po mně. Můj únosce na nějaký papírek načmáral následující vzkaz: Máme tu ženu, jestli nedostaneme toho draka, zemře.
Byl to opravdu jednoznačný vzkaz. Můj život za život Toraze. Bylo mi opravdu strašně líto, že to došlo takhle daleko. Jak jsem znala Ricka, ten by pro mě udělal cokoliv. Bohužel pro Toraze to znamenalo, že ho asi nejpravděpodobněji vydají, pokud ho najdou. Ale zpět k mé situaci. Ten holohlavý chlápek mě táhl zpět k pláží, kde kotvila jejich loď. Ti ozbrojení chlápci si zřídili i tábor. Vedle stanů byly krabice. Tak jsem hádala, že v nich asi budou zbraně nebo něco podobného. Z největšího ze stanů vystoupil cen blonďák s cigaretou, kterého jsem předtím spatřila, když byl ještě na své lodi. „Tady ti někoho vedu." Ten holohlavý mě popostrčil před toho blonďáka. „Ale no tak, měl by ses k dámě chovat lépe." Řekl s úšklebkem blonďák. Pak naznačil holohlavému, ať si dá odchod. „Posaďte se..." Ukázal na židličku před svým stanem a sám si sedl na zem. „Sally." Odpověděla jsem nevrle a sedla jsem si také na zem. „Okamžitě mě pusťte, jinak..."
„Jinak co?" Zasmál se. „Ty tu nekladeš požadavky."
Rychle jsem otočila hlavu do strany, abych se na něj nemusela koukat. Člověk jako on mi byl více než nesympatický. „Frank, jméno mé." Zasmál se. „Takže zpět k tomu, proč tu jsi." Na chvíli se odmlčel. Už začínalo svítat. Věděla jsem, co asi pravděpodobně bude chtít, ale stále jsem doufala, že to tak nebude. „Tvým přátelům jsem nechal vzkaz. Pokud tě budou chtít zpět živou, přivedou mi toho draka." Zachechtal se a pak ke mě přišel. Pohladil mě ve vlasech se úšklebkem ve tváři. Ucukla jsem. „Zavřít, do podpalubí." Křikl po muži, co šel zrovna kolem. Vypadalo to, že on tu tomu velí. Když mě odvedli do podpalubí, kde mě následně zamkli, měla jsem opět dostatek času na přemýšlení. Nechtěla jsem zemřít, ale ani jsem nechtěla, aby zemřel Toraz. On byl poslední svého druhu. Pokud by ho zabili, už by nebyl žádný drak, který by obýval tuhle planetu. Zabili by posledního zástupce takovéhoto úžasného druhu. Nemohla jsem, nechtěla jsem dopustit, aby ho zabili. Chtěla bych mu nějak pomoci, ale momentálně jsem byla zavřená v podpalubí a obklopena několika po zuby ozbrojenými muži. Nevypadalo to moc nadějně. Z toho neustálého přemýšlení jsem se nakonec unavila. Ráda bych, aby to všechno byl jen špatný sen a já se pak ráno probila a všechno bylo normální.