Drakův ostrov

5. Vysvětlení

Hned ráno jsem vyklouzla z postele, trochu se opláchla a chtěla jsem se vydat ven. Teprve svítalo, ale přesto už bylo krásně teplo. Vyšla jsem ven a pomalu za sebou zavřela dveře. Tiše jsem se plížila od naší chatky. Už jsem doufala, že mi můj odchod projde, ale bohužel ne. Za mnou se ozvalo hlasité zakašlání. Otočila jsem se. „Kam jako jdeš?“ Ptal se mně Rick trochu naštvaným hlasem. „Já…,“ hledala jsem ta správná slova, „jdu se jen projít.“ Řekla jsem poté s trochou nejistoty v hlase. Rick se usmál. „Tak to můžeme jít spolu.“ Řekl klidně. Přikývla jsem, avšak trochu neochotně. Chtěla jsem jít sama. Hledat draka bez něj. „Tak kam půjdeme?“ Zeptal se mně můj manžel. „Já se nejprve půjdu najíst borůvek.“

„Tak jdeme, noo.“ Pověděl po chvíli. Pak jsme se vydali k nejbližšímu keři s borůvkami. Já je do sebe cpala, jako bych týden nic nejedla. Rick je trhal po jedné a pořád na mě vyčítavě koukal. Když jsem konečně dojedla, tak jsem šla směrem do džungle. Rick mě ihned následoval. Prodírali jsme se tedy hustým porostem společně. „Ty jsi chtěla hledat toho draka, že?“ Zeptal se mně a udělal dlouhou pauzu a pak si jen tak pro sebe řekl: „Jak jen říkal, že se jmenuje.“ Čekal, co odpovím. Kdybych mu lhala, určitě by to po čase poznal. Když mu ale řeknu pravdu, bude mě považovat za někoho, kdo se zabývá zbytečnostmi. Avšak takové zvíře, jako je drak snad potřebuje bližší prozkoumání. Když už jsem konečně douvažovala, povídám: „A je na tom snad něco špatného?“ Řeknu důrazně a dám si ruce v bok. Odpověď mě překvapila. „Ne, vůbec. Jen mi příště řekni, že někam jdeš. To aby to zase nedopadlo, že budeš týden pryč.“

„Tak dobře. Neměj o mě přílišný strach.“ Usmála jsem se a dál se prodírala džunglí. Pak, když jsme konečně dorazili na mýtinku uprostřed džungle. Prohlédla jsem si to tam a poté přešla ke kameni, na kterém jsem předtím seděla. Byl pořád stejný a pořád na svém místě. Zauvažovala jsem, jak se takový kámen mohl propadat do země. „Co myslíš, že se to tu včera stalo?“ Otočila jsem se na Ricka a očekávala odpověď.

„Něco, co nechtěl, abychom viděli.“

„Ale co by bylo tak tajné? Nechceme mu přece ublížit.“

„My možná ne, ale co třeba někdo jiný. Třeba tu na něj kromě nás narazil ještě někdo jiný. Někdo, kdo mu ublížil, zničil domov nebo tak něco.“

„Kde myslíš, že bude?“

„Nevím, ale až od nás něco bude potřebovat, najde si nás sám.“

„To asi jo. Včera taky…“ Zasekla jsem se v tu správnou dobu, abych mu nevyzradila mé včerejší setkání.

„Cože bylo včera?“

„Ale vždyť víš. Tady si nás přece včera našel. Úplně sám.“ Řekla jsem mu, ale to nebylo zrovna to, co jsem předtím měla na mysli. Zatvářil se, jako by ho má odpověď uspokojila, ale ve skutečnosti měl pořád pochybnosti. „Torazi!“ Zakřičela jsem, co nejhlasitěji jsem mohla. „Haló, Torazi.“ Zavolala jsem znovu a doufala, že se zase náhle snese z nebe a ladně přistane. To se ovšem nestalo. Několikrát jsem ještě zavolala jeho jméno, ale pak jsem to vzdala. Šla jsem k tomu kameni a stoupla si na něj. Rick mě se zaujetím sledoval. Začala jsem na něm skákat. Pořád jsem se snažila o to, aby se kámen začal zase propadat. Nějak se ale pořád nic nedělo, tak jsem z něj seskočila. Pak se něco začalo dít. Kámen se rychle a s rachotem zasunul do země. „Co to bylo?“ Přiběhl za mnou můj manžel okamžitě po tom, co se to ozvalo. Neodpověděla jsem mu a sledovala, co se bude dít dál. Ze země před kamenem se začala vysouvat nějaká věc. Koukala jsem na to jak opařená. Další nenormálnost na tomto místě. Šla jsem k té věci blíž a Rick mě následoval. Ta věc vypadala jako nějaká skleněná vitrína. Ze skla ale nebyla. Byla totiž až moc pevná a nebyla zase tak průhledná. Měla různě barevné zářivé odstíny. A vevnitř bylo ještě něco. Vypadalo to jako nějaký fialový krystal. Takovou věc jsem ještě nikdy neviděla. Ale to nebylo jediné, co bylo součástí té věci. Z boku byla nějaká velká, možná kovová deska. Neodolala jsem a sáhla na ni. Bylo tam nějaké zvláštní písmo a jakoby nějaká tlačítka. To se ale ukázalo jako velká chyba. Všude kolem se začal ozývat pípavý zvuk. „To i tady mají alarmy.“ Řekla jsem naštvaně a chtěla jsem do té zpropadené věci kopnout. Ale to by asi nebyl nejlepší nápad. „Asi se vypaříme.“ Navrhla jsem a šťouchla Ricka. Kývnul hlavou na souhlas. Tak jsme tedy utíkali z toho místa. V mém běhu mě ale cosi zastavilo. Takový divný pocit, že máte někoho za zády, nebo že na vás někdo pořád kouká. Byly to velké smaragdové oči, co nás sledovaly. Vzhlédla jsem k obloze a před očima mi přeletěl majestátní drak. Přistál na zemi a došel k nám. „Proč jste to udělali?“ Ptal se nás přísně a chvíli koukal na mě a chvíli na Ricka. „Zajímalo by nás, co to je.“ Odpověděla jsem mu jako správný nervák, naštvaně. „Nemám k tomu co říct.“ Odpověděl Torazovi Rick a otočil se zády. Viditelně nechtěl poslouchat řeči někoho, kdo vůbec nemá existovat. „Nemělo vás zajímat to co je.“ Zamračil se a přiblížil ke mně hlavu.