Drakův ostrov

7. Stěhujeme se - část první

Noc nebyla poklidná, jak jsem si myslela, že bude. Neustále jsem se na posteli převalovala, když už ostatní spali. Už jsem nevěděla, co udělat, abych konečně usnula. Ještě několikrát jsem se převalila na posteli, a pak jsem se tiše zvedla a jako myška jsem pomalu vyšla z chatky. Venku bylo příjemně. Cestou k pláži jsem si vzala dalekohled. Chvíli jsem si ho prohlížela, nevím ani proč jsem to dělala, možná mě to jaksi uklidňovalo. Měsíc nad mou hlavou jasně zářil, blížil se úplněk. „Ještě tu být nějaký vlkodlak.“ Řekla jsem nahlas, i když kolem nebyl nikdo, kdo by mě mohl poslouchat a zasmát se tomu. Já se tedy smála. Kdo to jak živ viděl, aby se po pláži promenádovali vlkodlaci, navíc ještě úplněk není. Zanechala jsem svých úsměvných myšlenek a zadívala se na oceán. Rozhlížela jsem se, ale tu loď, co tam ráno a přes den byla, jsem nikde neviděla. Dalekohledem jsem se ještě podívala na to místo, kde se původně loď nacházela. Nikde nic, ticho, a tak pusto. Kromě nás a Toraze na tomhle ostrovně nebyl nikdo, vůbec nikdo. Nikde nebyl slyšet šelest křídel ptáků, ani jejich zpěv. Nikdy by mě nenapadlo, že mi zrovna takováhle věc bude chybět. Ještě jednou jsem se podívala dalekohledem do dálky. Ačkoliv jsem nic neviděla, něco mi pořád říkalo, že tam ta loď být musí. Nejsem žádná jasnovidka, abych uměla předpovědět, co se další dny bude dít, tak to hold budeme muset nechat náhodě, anebo osudu? Nechtělo se mi filosofovat na téma osud a náhoda, tak jsem na to co nejrychleji přestala myslet. Lehla jsem si na zem a sledovala mírné vlnky, sem tam jsem koukla i na ten měsíc nade mnou. Myslela jsem, že čerstvý vzduch vám pomůže usnout, ale v mém případě vůbec nepomáhal. Zírala jsem na ten oceán, Rick by řekl, že „čumím do blba“. Ačkoliv v chatce byli Rick s Alim, já si pořád připadala opuštěná, sama na pustém ostrově. Nevím, nevím, jak bych to tu zvládala úplně sama, jsem takový společenský typ. Celou noc jsem strávila tím, že jsem se buď převalovala na pláži, nebo chodila sem tam s rukama za zády. Utíkalo to strašně pomalu, takhle mi ještě nikdy nic neutíkalo, bylo to strašné. Alespoň jsem se mohla podívat na východ slunce. Mžourala jsem svýma nevyspalýma očima na ten nádherný výjev. Ještě nějakou dobu, možná dvě, tři hodiny, se nikdo kromě mě venku neobjevil. Když jsem se nabažila východu slunce, zvedla jsem se a zamířila ke dveřím chatky. Vyšla jsem dva schůdky před dveřmi a chtěla jsem dovnitř otevřít. Někdo, přesněji Rick, mě ale předešel. Zevnitř prudce otevřel dveře a smetl mě na zem. Ze začátku si mě můj ohleduplný manžel ani nevšiml, jen se začal ve dveřích protahovat. Když se pak na mě podíval, jak se válím na zemi, udiveně se zeptal: „Co se tam válíš?“ Sešel ke mně a natáhl ruku, že mi pomůže vstát. „Tady totiž neumí někdo kloudně otevírat dveře.“ Řekla jsem naštvaně a zvedla se sama. „Ani sis nevšiml, že si mě shodil, jak jsi otevíral. Co jsi to za manžela, takhle se chovat ke své ženě.“ Byla jsem na něj pořád naštvaná, ale poslední větě, co jsem řekla, jsem se musela zasmát. Rick ještě chvíli nechápal, co se to vlastně stalo, když mu to ale došlo, hned se začal omlouvat. „Promiň, promiň, nikdo není dokonalý.“ Jen jsem mu na to s úsměvem kývla. Pak se vynořil ze dveří také Ali. „Nemáme se stěhovat?“ Ptal se, asi se na to celou noc těšil. Oba jsme naráz přikývli. Rick vykročil několik metrů a zadíval se na chatku. Sledoval ji s vážným pohledem. Pak se nás zeptal na náš názor. „Co si myslíte, bylo by lepší to zbourat, nebo to přenést?“ Druhá možnost se mi zdála nepravděpodobná. Už jsem úplně viděla, jak se s tím probíráme džunglí. „Rozebrat a pak znovu postavit.“ Řekla jsem rázně a přesunula se za Rickem. „A co ty myslíš?“ Zeptal se Aliho. „Nevím.“

„Tak snad musíš mít názor.“

„Ani v nejmenším.“ Řekl Ali sklesle.

„Tak dobře, rozebereme, pak složíme.“

„Klidně.“ Pokrčil při tom rameny.

„Kdo je pro?“ Zeptal se Rick a zvedl ruku.

Nikdo dál nic neříkal, jen se zvedly další dvě ruce. „Odhlasováno.“ Řekl zas Rick. Po demokratickém hlasování jsme se do toho dali. Rozebírání podle mě dalo více práce, než samotné stavění. Myslím, že se Alimu nelíbilo, že zase ničíme to, co s námahou postavili. Každopádně, přestěhovat jsme se museli. Už jen pro naše dobro a bezpečí. Kdo ví, kdo na té lodi v dálce byl. Piráti se samopaly nebo jen nějací zbloudilí námořníci. Jedno ale vím, Bludný Holanďan to určitě nebyl. Poslední dobou mě napadaly takové až příliš fantasy věci. Rozebírání trvalo celý den. Byli jsme už hodně unavení, ale neměli jsme kam hlavu složit. Vlastní dům jsme si rozbořili. Ještě aby toho nebylo málo, k večeru se na obzoru zase objevila ta podivná loď. Povídali jsme si u malého ohně a opékali párky. Vzít je s sebou, to nebyl můj nápad, ale nápad Ricka. Párky, nepárky, byla jsem ráda, že máme co jíst. Sice jsme seděli zády k té lodi, ale občas se každý z nás otočil, aby se podíval, zdali tam ještě je. Slunce už zapadalo a ona tam byla. Pak se stalo ale něco velmi divného. Když jsme se tak dívali na nádherný západ slunce, po očku jsme sledovali i tu loď. Když tu náhle…