Drakův ostrov

4. Odpovědi

Hned ráno jsme si sbalili nejnutnější věci, jako třeba nějaké jídlo, vodu a lékárničku pro případ, že by se snad někdo zranil. Když bylo vše nachystané, vydali jsme se směrem k džungli. Šli jsme přesně tím směrem, jako jsem šla předtím já. Museli jsme se tamtudy prosekávat. „Tudy že si to šla?“ Zeptal se mě Rick a nevěřícně kroutil očima. „Ano, co se tak divíš?“

„A to si s sebou neměla mačetu, aby ses tu prodrala?“

„Ne,“ odpověděla jsem rázně, „ty a tvoje blbý otázky, ach jo.“ Vzdychla jsem a vydala se napřed. Ali šel poslední a jako obvykle mlčel a jen nás poslouchal. Za chvíli jsme všichni pocítili změnu hustoty porostu. Už jsme se totiž nemuseli prosekávat. Tak jsme šli dál a vše kolem už přestávalo vypadat jako džungle. Místy se objevovaly palmy a skoro všude byly keříky s borůvkami. Došli jsme až na mýtinu, kde jsem byla já. A nastalo trapné ticho. Nikdo nic neříkal a všichni jsme se jen rozhlíželi kolem. To ticho náhle přerušil silný závan větru a jakýsi šum za námi. Všichni jsme se otočili. Nikde nic. A pak se to samé ozvalo znovu za námi. Zase jsme se za tím otočili, ale nic jsme neviděli. „Co to…“ Řekla jsem se a otáčela jsem se, jestli to nezahlédnu. „Nevím,“ řekl Ali a prohrábl si rukou vlasy. To bylo první slovo, co řekl od doby, co jsme vyrazili. Stoupli jsme si zády k sobě a vytvořili tak jakýsi trojúhelník. Tak hle jsme postupovali do středu mýtiny. Už jsme si mysleli, že se nic nestane. Pak se ale zem otřásla. „Zemětřesení!“ křičela jsem. „To bude dobrý.“ Uklidňoval mě manžel.

„Ne nebude.“

„Ale bude, neboj.“¨

„Nehádej se.“ Řekla jsem se smíchem, protože už jsem zaregistrovala, že se zem už netřese. „Myslím, že to nebylo zemětřesení.“ Poznamenal Ali. Museli jsme mu dát za pravdu, protože to na zemětřesení bylo moc krátké. Bylo to spíše, jako by něco velkého dopadlo na zem. Pak bylo ticho. „Tak se tu porozhlídneme.“ Zvolal Rick a začal to tu prozkoumávat. Ali se k němu přidal. „Nevím, co jako takhle chcete vypátrat.“ Zvedla jsem obočí a pozorovala je. Buď mě neslyšeli, nebo mě ignorovali. Tak jsem si sedla na kámen. Takový obyčejný kámen, ale byl něčím zvláštní. Totiž tím, že to byl jediný kámen na této mýtině. Rick s Alim zatím zkoumali mýtinu. Vypadali přitom jako dva záhadologové, co zkoumají nějaký paranormální jev. Když jsem si tam jen tak seděla na tom kameni, najednou jsem pocítila, jakou bych byla čím dál níž. Taky že ano. Zvedla jsem se a koukám, že se kámen zabořil do země. To bylo nanejvýš divné. „Ricku?“ Zavolala jsem na něj. Jen co mě uslyšel, přišel za mnou. „Co se děje, miláčku?“ Otázal se a mile se usmál. „Ten kámen.“

„Co je s ním?“ Nechápavě se na mne podíval.

„Propadl se do země nejmíň o dvacet centimetrů.“

„Tady ale není měkká půda.“

„Právě proto to není normální.“

Když si Ali všiml, že už prohledává mýtinu sám, vydal se za námi. Tak jsme se všichni nakupili kolem propadlého kamene. Rick hloubal nad tím, co že se to tu děje. Ali byl snad v myšlenkách někde úplně jinde a já přemýšlela o tom, co to má společného s tou divnou mlhou kolem ostrova. Ani jeden z nás se nemohl dobrat výsledku. Pak se stalo něco neočekávaného. Zase ten rychlý závan vzduchu, ale tentokrát přetrvával. Pak se ozval hluboký hlas. „Co vy tu pohledávat?“ To nás vytrhlo z přemýšlení. „Ricku, to ty?“ Zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že je to jeho další hloupý žertík. „Já? Ne.“

„Tak co to teda…“ Přerušil mě zase onen hluboký hlas. „Co vy chtít tady?“ Začala jsem se rozhlížet kolem. Nikde nic. Pak jsem se zmohla na otázku k tomu neznámému. „K-d-o jste?“ Koktala jsem.