Omlouvám se! [Remus Lupin]

Prolog

Remus

Seděl jsem s kluky U Tří košťat. Patřím mezi Poberty - tak se jmenuje partička čtyřech kluků, kteří rádi porušují školní řád. A mimochodem, jsme přátelé už od prvního ročníku.

"Čtyři máslové ležáky!" zakřičel Sirius na Rosmertu a mrkl na ni. Ona zčervenala a přikývla.

"Vážně?" obrátil se na Siriuse James. "Vždyť je starší."

"No a co?" pokrčil rameny. "Můj seznam se krátí, asi budu muset začít druhé kolo," spekuloval Sirius a já po něm hodil ošklivý pohled.

"Co se tak ksichtíš? Ty holky mi do postele skáčou samy, tak proč je odhánět?" zašklebil se a usrkl si máslového ležáku, který před něj Rosa položila.

"Náhodou," utřel si pěnu, "taky by sis měl někoho najít, a nebo si alespoň užít. Život je moc krátký na to aby ses trápil Náměsíčníku."

"V tom má Tichošlápek pravdu," souhlasil s ním James. "Měl by sis někoho najít. Musí tu být nějaká, která se ti alespoň trošičku líbí."

"Nebo nějaký," zakmital obočím Sirius.

"Ne! To ne-já-ne že by mi to vadilo, ale já-" začal jsem koktat a u toho zběsile mávat rukama.

"My víme Náměsíčníku," položil mi James ruku na rameno. "Neboj se," smál se.

"Já si to upřímně chvíli myslel," začal Sirius, ale zastavil ho Jamesův varovný pohled. "No co? Nikdy si neměl holku a celkově se jich straníš," vysvětlil. "Nejsem jediný, kdo si to myslel a někteří si to stále myslí," řekl a já vykulil oči - to si opravdu někdo myslí? "David z Havraspáru se mě dokonce ptal, jestli tě může pozvat na rande," pokračoval jakoby nic.

"A co jsi mu řekl?" zeptal jsem se vyděšeně.

"Neboj se, řekl jsem mu že ne," prohlásil a já si oddychl. "Protože máš kluka," doplnil a já zasténal.

"Proboha proč?" vyjekl jsem a bylo mi úplně jedno že jsme na veřejnosti.

"Přišlo mi to vtipný," zasmál se Sirius a James s ním. Já se jen praštil do čela a Peterovi to bylo jedno, jelikož jedl nějaké sladkosti z Medového ráje.

Dál už jsem to neřešil, protože jsem se bál, co dalšího lidem navykládal. Povídali jsme si, když se Jamesovi zablýsklo v očích. Otočil jsem se a spatřil, že do hospody právě vstoupila Lily Evansová - Jamesova životní láska a Shelby Rogersová.

James se postavil a z plných plic zakřičel: "Evansová, co takhle rande?" K tomu nahodil svůj "neodolatelný" úsměv a prohrábl si vlasy. Lilyin obličej měl rázem barvu jako její vlasy; jinými slovy byl úplně rudý. Rozhovory utichly a všichni čekali na rusovlásčinu reakci.

"Nikdy Pottere!" zakřičela na něj a společně s Shelby si sedly ke stolu nejdál od nás.

"Stejně mě miluje!" prohlásil sebevědomě James když se posadil.

"Vážně?" zeptal jsem se pochybovačně, protože bylo každému nadmíru jasné, že ho nenávidí.

"Stoprocentně! Viděl si přece, jak se na mě koukala!"

"Pravda, ta nenávist jí sršela z očí," uznal jsem.

"Ale ne!" vykřikl James. "Já myslel tu lásku a zamilovanost!" pronesl zasněně.

"V tom případě mluvíme o tvých očích," zasmál jsem a James mi věnoval nepěkný pohled.