Omlouvám se! [Remus Lupin]

4. Kapitola

Shelby

Jak mohla dát přednost někomu jako jsou oni? To oni si začali! Já jim to jen vracela a Potter si to zasloužil! Možná by to bylo víc na místě u Blacka, ale to je jedno!

Kráčela jsem si to ke zmijozelské společenské místnosti. Potřebovala jsem si s někým promluvit a jediný, kdo mi zůstal byl Regulus. Do očí se mi hnaly slzy. Přišla jsem o svou nejlepší kamarádku. Místo mě se zastala Pottera a jeho bandy! O tom co se stalo po tom, co mě nechala v knihovně jsem jí neříkala - nebyl důvod - chyba! Kdybych jí to řekla mohlo teď být vše jinak...

"Ahoj, zavoláš mi prosím Reguluse Blacka?" zeptala jsem se nějakého prváka ze Zmijozelu, ten když viděl mou kravatu zaváhal, ale nakonec přikývl. Čekala jsem před vstupem a když vyšel Reg, padla jsem mu do náruče. Nejdřív zaraženě stál, ale potom mě objal. Já jsem mu začala vzlykat do školního svetru.

"Pšššt. To bude dobrý. Neboj se," šeptal a konejšivě mě hladil po zádech. Když jsem však nepřestávala, chytl mě jednou rukou pod koleny a druhou pevněji na zádech, vzal mě do náruče a někam nesl. Já mu celou dobu vzlykala v náručí.

Zastavili jsme se až v Komnatě nejvyšší potřeby. Tam se se mnou posadil na sedačku a tiskl si mě v objetí. 

"Pšššt. Neboj se. Jsem tady. Bude to dobrý," šeptal mi do ucha a já se pomalu uklidnila. 

Seděla jsem mu na klíně a on mě pozoroval. Zvedla jsem hlavu a otřela si slzy. Když mi po tváři sklouzla poslední, otřel mi ji palcem a pohladil mě po tváři. Dívali jsme si do očí a naše obličeje se přibližovali. Jeho dech se mísil s mým a potom do sebe naše rty narazily a spojily se v polibku.