Omlouvám se! [Remus Lupin]

11. Kapitola

Četl jsem si v pokoji, James psal Lily další básničku a Peter spal. Sirius se bohužel ještě nevrátil. Byl jsem celkem nervózní; už byl pryč přes tři hodiny a já nevěděl kde je, protože měl s sebou plánek.

Najednou se rozrazily dveře a já čekal Siriuse. Ten se opravdu objevil, ale před ním vešla ještě jedna osoba. Já okamžitě zahodil knížku a vstal.

"Proč jsi mi to neřekl?" přešla ke mně.

"J-já... C-co?" nechápal jsem.

"Proč jsi mi neřekl, že mě miluješ?" chytla mě za ruku a já pochopil. Vražedně jsem se podíval na Siriuse, který se nervózně usmál.

"J-já-" nevěděl jsem co říct. "bál jsem se, že mě odmítneš, já-" nenechala mě to doříct a přitáhla si mě do polibku. Byl to můj první polibek v životě a věděl jsem, že na něj jen tak nezapomenu. Pak se mi však v hlavě přehrálo všechno, o čem jsem v poslední době přemýšlel. Odtáhl jsem se. Ona se na mě překvapeně podívala, nejen ona, ale i kluci.

"Promiň já-" začala, ale pak se zasekla a sklopila pohled.

"Ne to já promiň, ale já-já nemůžu," klesl jsem hlasem a ona se na mě zklamaně podívala.

"Proč?" zeptala se a narazila tak na téma, kterému jsem se chtěl vyhnout.

"To ti nemůžu říct," odvrátil jsem pohled.

"On lhal, že?" kývla směrem k Siriusovi. "Nemáš mě rád, nemiluješ mě."

"Ne, to ne! Já tě miluju, strašně moc!"

"Tak proč to nejde, Reme?"

Reme zahřálo mě u srdce. Musel jsem jí ublížit a mohl za to Tichošlápek.

"Protože-ne, prostě to nejde, Shy."

"Podívej se mi do očí a řekni to znovu," řekla mi. Podíval jsem se jí proto do očí, ale mluvit jsem nemohl.

"Já-já-" koktal jsem. Topil jsem se v jejích krásných očích a nemohl jí říct to, co jsem musel. Chtěl jsem vykřičet do světa a že ji miluju! Tak moc jsem chtěl, ale nemohl jsem...

"Tak vidíš, nejde to. Tak mi prosím řekni, proč ne," hleděla na mě.

"Já-" už zase mě někdo přerušil. Chtěl jsem se z této otázky vykecat, ale bohužel - Peter zasáhl za mě.

"On je vlkodlak," prohlásil, aniž by si pravděpodobně uvědomil, co řekl. My ostatní si to ale uvědomili.

"Ty jsi vlkodlak?" podívala se mi do očí. Já jen sklopil hlavu a nechal si do obličeje spadnout vlasy. "Reme, ty sis vážně myslel, že bych tě odsoudila?" zeptala se a já lehce přikývl. "Jak sis o mě mohl něco takového myslet?" zarazila se a já se na ni podíval. V jejím obličeji se zračilo překvapení.

"Já-neznali jsme se-"

"Jak ses mohl 'zamilovat' do někoho, koho neznáš?" zeptala se ostře a já jen mlčel. "Víš co? Přijď až budeš vědět, co chceš! Ale já nebudu čekat do nekonečna!" otočila se a odešla.

"Tak to jsem posral," sedl jsem si na postel a složil si obličej do dlaní.