Omlouvám se! [Remus Lupin]

8. Kapitola

Seděl jsem v knihovně a pozoroval ji. Byla krásná - hnědé vlasy jí v jemných kudrlinkách neposedně poletovaly kolem hlavy, modré oči se skláněly k pergamenu, ústa byla stažena v úzké lince, což bylo způsobeno soustředěním.

Nenápadně jsem ji pozoroval přes knihu. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Potom si k ní ale přisedl Black mladší a zabránil mi tak ve výhledu.

Vstal jsem proto, sbalil si věci do brašny a nervózně se rozešel jejich směrem.

"Mohli bychom si prosím promluvit Shelby?" oslovil jsem dívku.

"Ne Lupine!" odpověděl za ni Black.

"Promluvit? Proč?" pozvedla obočí.

"Prosím," zkusil jsem to znovu.

"Fajn," odfrkla si otráveně a pokynula Blackovi, aby odešel. Ten si neochotně sbalil své věci a s nenávistným pohledem věnovaným mě odešel.

"Takže co chceš?"

"Chci se ti omluvit, vážně! Měl jsem něco udělat..."

"Pfff," odfrkla si, "to určitě! Aby ses mi tu teď omluvil a pak na mě poslal tu svou bandu?! Ne díky!"

"Vážně! Shelby! Ach, vážně mě to mrzí! Měl jsem je zastavit, vážně měl! A lituji že jsem to neudělal!" omlouval jsem se jí zoufale.

"Ty si asi myslíš že jsem úplně neschopná," změnila téma a já nechápal, co tím myslí. "Kdybych chtěla, zabila bych vás na místě bez mrknutí oka," pokračovala. "Viděl jsi přece, co se stalo na té chodbě. Ani jste se nenadáli a byli jste ve vzduchu," vysvětlovala a obcházela kolem mě do kolečka. "Myslíte si, že jste nejlepší, že dokážete vše, že vás každý obdivuje. Ale pletete se! Jste tak naivní!" smála se a já opravdu věřil, že by byla schopná mě na místě zabít.

"T-ty js-i Sm-smrt-tijed-ka?" vykoktal jsem a ona se rozesmála ještě víc.

"Kdo tu má teď strach?" vykulila na mě oči a já hlasitě polknul. "A co se týče tvé otázky, ne. Nejsem."

"Ale chceš se jím stát," nebyla to otázka, spíše konstatování.

"Soudíš podle čeho?" naklonila hlavu na stranu a opět vykulila oči. Já však neodpovídal. "Neznáš mě. Odsoudil jsi mě, aniž bychom spolu mluvili. Nikdy jsem ti neublížila. Nikdy jsem ti neřekla křivé slovo. Kamarádila jsem se s Lily. Vzepřela se své rodině. Takže se ptám znovu; podle čeho soudíš?!" zvýšila hlas.

"N-nevím," vykoktal jsem. Měla pravdu, ve všem.

"Nevíš! NEVÍŠ!" zaječela. "Tak až budeš vědět, tak se choď omlouvat," otočila se a odešla. Já tam jen stál a díval se, jak její postava mizí mezi regály.