Omlouvám se! [Remus Lupin]

9. Kapitola

Přemýšlel jsem nad jejími slovy v pokoji, i když jsem se je snažil alespoň na okamžik dostat z hlavy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vpadli James se Siriusem. To by nebylo nic neobvyklého, ale oni se strašně smáli. To by taky nebylo nic neobvyklého, ale když říkám strašně tak myslím strašně hodně.

"Co se stalo?" zeptal jsem se.

"M-my R-rog-ers-sov-á s-spad-la v-vý-raz," rozuměl jsem Siriusovi pouze těchto pár slov, ale bohatě mi stačilo, abych si dal dvě a dvě dohromady.

"Kde?" zeptal jsem se se strachem v hlase.

"Třetí patro, osmá chodba," řekl už relativně v pohodě James a já vylítl z pokoje jako namydlený blesk. Nezajímaly mě pohledy ostatních, nezajímal mě křik kluků, nezajímalo mě nic. Běžel jsem přes celý hrad.

Doběhl jsem na místo. Klečela tam a sbírala si rozházené věci. Okamžitě jsem zaklekl a pomohl jí. Nevěnovala mi jediný pohled a nechala vlasy, aby jí spadly do obličeje. Toto gesto mi přišlo nanejvýš podezřelé. Přestal jsem proto v dosavadní činnosti, rychle uchopil vlasy a odhrnul je z jejího obličeje. Shelby sice pohotově zareagovala, ale ne tak rychle, abych nic neviděl. Zděsil jsem se. Pod okem měla monokl a z nosu jí tekla krev.

"C-co-" nedořekl jsem.

"To je v pohodě!" odsekla.

"To není v pohodě!" zvýšil jsem hlas. "Teče ti krev, musíš na ošetřovnu!"

"To je to tak strašný?" podívala se na mě. Ale ne tak jako vždy, jinak... Nevyděl jsem před sebou holku, která má téměř pořád ledovou masku, viděl jsem dívku, která se bála, byla vystrašená a smutná.

"Vypadá to příšerně!" odsouhlasil jsem, aniž bych se pozastavil nad tím, jak hrozně to znělo. To mi došlo až když jsem si všiml jejího pohledu a skleněných očí. "Teda ne! Ne že bys vypadala strašně, to ta rána! Ty vypadáš úžasně jako vždy. T-teda-" začal jsem vysvětlovat a byl jsem si jistý, že jsem rudý až za ušima.

"V pohodě, chápu," zastavila mě.

"Pojď, půjdeme na tu ošetřovnu," usmál jsem se na ni.

"Byl to Sirius," přerušil jsem ticho, které vládlo cestou na ošetřovnu.

"Já vím," usmála se.

"Počkej cože?" zarazil jsem se. "Proč jsi tedy chtěla, abych ti to přišel říct?" zastavil jsem se a ona se na mě otočila.

"Chtěla jsem to slyšet od tebe," přistoupila ke mně. Podíval jsem se jí do očí, mohl bych se v nich utopit. "Musíme na ošetřovnu," promluvila, když jsem se začal přibližovat.

"J-jo jasně," vypravil jsem ze sebe zaraženě.

Co se to málem stalo? Málem jsme se políbili... To se nesmí stát! Mohl bych ji ohrozit!