Tak jo. Už je čas. Říkala si nervózně Lucy a přešlapovala na místě v pokoji. Bylo teprve půl paté, ale Lucy si chtěla dát na čas.
Oblékla si staré džíny a volné tričko. Kolem pasu si uvázala mikinu a vlasy svázala do copu.
Cestou se jí nic nepřihodilo a tak si popískavala a mířila k jabloni.
Nikdo tam ještě nebyl, jak se dalo předpokládat a tak Lucy vylezla do rozsochy stromu a čekala pozorujíce okolí.
Ke stromu právě mířili dvě postavy. Jedna z nich byla Patrick a druhá podle nagelovaných vlasů Jay.
"Neměla tu ta holka už být?" Ptal se Patrick nervózně.
"Holky si dávají vždycky na čas. Já o tom vím své. Jednou jsem měl s jednou schůzku a čekal jsem skoro hodinu. Když jsem se pak zeptal proč přišla pozdě, řekla že chtěla vědět jestli budu čekat. A co Já bych pro holku neudělal že?" Vyprávěl Jay.
"Tvoje životní příběhy jsou sice velice zajimavé, ale vážně nemám chuť je poslouchat. Myslíš, že vůbec dojde?"
Lucy vše slyšela, a tak mezitím potichu slezla z větve.
"Já jsem tu!" Uchechtla se a dopadla přímo za Patricka, který se právem lekl.
"Pane bože tohle mi nedělej!" Zakvílel.
"To se ti povedlo." Smál se jeho společník. Pak Lucy podal ruku a elegantně se uklonil. "Já jsem Jay. Teší mě."
Lucy si odplivla a podání ruky mu neoplatila. "Už jsem o tobě slyšela záletníku. Takže nedělej bůhvíjakýho gentlemana. Jo?"
Teď se zas pro změnu smál Patrick.
"Ta tě pěkně dostala kámo!" Plácal ho po rameni a dávil se smíchy.
Jay se na něj zamračil.
"To si určítě slyšela špatně." Usmál se na ni.
"Není tu nějaké místo v soukromí?" Ptal se Patrick. "Teda když nemyslím tu starou barabiznu v lese." Skoro to vyplivl.
"Umíte lézt po stromech?" Ptala se Lucy a už se houpala na nejnižší větvi.
"To se ví že jo." Zaksichtil se na ni Patrick a lezl za ní.
"Jako vážně? Musíme lézt na strom?" Ptal se hloupě Jay.
"Aby ses neumazal princezničko." Dobíral si ho Patrick.
S hloupými kecy na strom vylezl i Jay.
Všichni se usadili do rozsochy stromu a na chvíli se nechali unést svými myšlenkami.
Jay přemýšlel nad tím jestli si při lezení na strom něco někde neroztrhl nebo se neušpinil.
Patrick přemýšlel jak má Lucy sformulovat to co jí chtěl říct a kvůli Čemu tu byli.
Lucy seděla, koukala na Patricka a čekala co z něho vypadne.
"My máme takový zvyk, že každý týden jednou chodíme mimo internát." Začal Patrick. "Tím myslím sebe, Jaye a Zacka toho kluka co tam byl se mnou. My tři spolu bydlíme i na pokoji, chodíme do třídy a tak nějak všechno mezi sebou sdílíme až teda na Jayeovi holky." Uchechtl se směrem k Jayovi, který na něj vrhl nevraživý pohled. "No a chodíme do takového městečka se napít, pobavit no však to znáš. A jednou jsme to trochu s tím pitím přehnali. Když jsme šli zpátky vzali jsme to oklikou a shodou okolností jsme objevili takovou zapadlou skládku."
Lucy celou dobu pozorně naslouchala, ale znervózňoval ji Jay, který se na ni neustále koukal. "Ehm promiň, že tě ruším, ale mohl by se na mě tvůj milý přítel přestat dívat!? Sem snad nějakej obrázek nebo co?"
"A proč ti to tak vadí?" Zeptal se Jay.
"Komu by to nevadilo? Snažím se tady poslouchat Patricka, tak bys mohl zmlknout a otočit se na támhletu větev, té určitě tvůj pohled vadit nebude." Dokončila svůj proslov Lucy a propalovala ho pohledem.
Jay se otočil na Patricka a pošeptal mu něco ve smyslu "Na tuhle holku to nefunguje."
Lucy se na ně nechápavě dívala a nevěděla o čem je řeč.
"To nech být." Zakroutil hlavou Patrick a pokračoval ve vyprávění.
"Jelikož jsme byli přiopilý nevěděli jsme co děláme. Uprostřed skládky stálo auto. Mělo otevřený dvířka a nás nenapadlo nic jinýho než do něj nastoupit. Kupodivu byly klíčky v zapalování a Jay nastartoval. Hned jak to udělal z poza rohu se vyhrnuli dva chlápci. My Sme ujížděli a oni nasedli do auta a jeli za náma. První se nám dařilo unikat, ale před námi byla křižovatka. Svítila červená a Jay to vzal rovnou skrz. Tak tak jsme se stačili vyhnout ostatním autům, ale s popelnicí jsme nepočítali. Napálili jsme do ní v plné síle a přitom srazili jednoho menšího kluka." Vypadalo to že Patrick na to nevzpomíná rád.
"Ježiš to je strašný a vám se nic nestalo?" Vyděšeně koukala Lucy.
"Kupodivu ne. To auto mělo dobrý airbagy. Ten kluk pak ležel na jipce. My jsme z místa činu utekli. Jo je to zbabělý, ale co jsme měli dělat??" Obhajoval se Patrick.
"Mohli ste aspoň zavolat záchranku tomu chlapci." Zamračila se na ně Lucy.
"Ani nevíš jak moc toho lituju." Patrick už měl na mále od slz a tak rychle vyprávěl dál.
"Utíkali jsme zpět na internát. Pár týdnů se nic nedělo, ale potom mi přišel dopis. Bylo v něm napsáno, že se v ten a ten den sejdeme v tý starý chajdě a že jestli tam nebudeme kecnou to policii. Když jsme tam šli začali nás vydírat. Já bych to klidně bral radši se nechat zabásnout na pár měsíců než jim několik let platit, ale můj otec má vysoké postavení v politice a já ho mám rád i když je hodně přísnej. Kdybych mu něco takovýho udělal, myslím že by se mnou už nikdy nepromluvil." Patrick zíral chvíli do prázdna jako by se z toho nemohl vzpamatovat.
"Já slibuju, že to nikomu neřeknu, ale měli byste s tím něco dělat." Lucy vypadala vyděšeně a naštvaně zároveň. Jak mohli srazit malého kluka a utéct? Měli štěstí, že se mu nic vážného nestalo.
