"Cože!? To nemáte jinou čokoládu než v podobě srdce? " Vykřikla Lucy na prodavače čokoládových pochutin.
"Ne, omlouvám se. Vše je vyprodáno. " Přikrčil se malý mužík za pokladnou. Očividně měl z Lucy strach a taky už chtěl, aby vypršel čas jeho směny a on mohl jít domů za manželkou a svými dětmi.
Lucy poraženě sklopila hlavu a velké čokoládové srdce položila na pult."Dobře, tak já si ho teda vezmu."
Když došla domů, položila čtyři velké tašky na zem. Přispěchal k ní Ricky a pomohl jí. Jednu tašku, ale chtěla Lucy uklidit sama. Asi by nebylo moc chytré, aby Ricky přišel na svůj dárek dřív než vůbec začali oslavovat. Pro Evelin Lucy koupila náramek a ještě pár drobností a sladkostí. Rickyho máma seděla ještě pořád na svém místě na sedačce a o něčem debatovala s Evelin, ale Evelin se usmívala. To byla pro Lucy dobrá zpráva. I Ricky už nevypadal tak napjatě jako předtím. Lucy se na něj usmála a dala vařit brambory.
"Co to bude až to bude? " Ptal se Ricky zvědavě a odklápěl pokličky hrnců, ve kterých se vařila večeře.
"Nech se překvapit! " Plácla ho Lucy vařečkou přes ruce a šibalsky se na něj podívala. On se zatvářil naoko ublíženě a podal Lucy ze skříně kuchařskou zástěru.
"Když už jsi ta kuchařka. " Usmál se.
Lucy mu podala vařeču a oblékla se. "Zavážeš mi to prosím? "
Ricky k ní přikročil ze zadu a zavázal jí mašličku na šňůrách od zástěry. Přitom se k ni naklonil a pošptal jí: "Moc ti to sluší. "
Lucy se na něj otočila tak, že mu viděla přímo do očí a málem se dotýkali nosy. "Proč mi to říkáš? "
"Copak to pořád nechápeš? " zamračil se.
"Co bych měla chápat? " Podívala se na něj Lucy zděšeně.
"Co ke mě cítíš Lucy? " Zeptal se Ricky se smutným výrazem v očích.
"Já-já nevím. " Lucy ta bolest v jeho očích ubíjela, ale přesto nedokázala odpovědět na tak jednoduchou otázku.
Ricky vzdychl a odstoupil."Tak o tom přemýšlej. "
Lucy nevěděla co si má myslet, nedokázala si v hlavě uspořádat myšlenky a vlastně ani nechtěla. Nechtěla přemýšlet o Rickym a jí, věděla, že to co k Rickymu cítí není jen pouhé přátelství, ale nechtěla si to připustit. Být jen kamarádi bylo tak jednoduché.
"Oběěěd! " Vrhla se Evelin hladově na maso s brambory a mezi spokojeným prežvykováním hlásila Lucy jak je to hrozně dobré.
Ricky taky prohodil, že je Lucy skvělá kuchařka, ale ani se na ni nepodíval.
"Omlouvám se, že se pletu do vašich záležitostí, ale už jste si všechno vyříkali? " Otázala se Lucy po chvilce sledování naoko vypadající šťastné rodinky.
"Dalo by se říct, že ano. " Usmála se Rickyho máma a podívala se na Evelin. Ta kývla a taky se jí zvedly koutky do malého úsměvu.
Ricky vypadal, že moc nadšený není, ale hlavu od jídla nezvedal.
Všichni už dojedli a poděkovali za jídlo. Když Ricky odcházel Lucy ho chytla za ruku.
"Počkej Ricky! "
Ricky se na ni otočil a nevýrazně se na ni podíval. Z jeho očí nešlo vyčíst co si myslí ani jak se cítí.
"Co potřebuješ? " Zeptal se.
"Chci si promluvit. " Upřela na něj své dva smaragdy a čekala co udělá.
Ricky si povzdechl a posadil se na židli.
Lucy si sedla naproti němu a sklopila zrak.
"Já vím, že je ode mě sobecké chovat se tak, když ty jsi ke mě upřímný a děláš co můžeš aby jsi mi udělal radost a věnuješ mi tolik pozornosti a lásky. "
Ricky zvedl jedno obočí.
Lucy se mu zadívala do kaštanových očí a pokračovala.
"Byla jsem člověk bez kamarádů a jedinou mou zábavou byl basketbal, ale ty a internát zaplnil prázdná místa v mém srdci a já uznávám, že to co k tobě cítím je víc než přátelství. Jen bych asi potřebovala trochu víc času. Promiň. "
To co nastalo po tomhle dlouhém proslovu Lucy opravdu nečekala.
Z Rickyho nevraživého výrazu se pomalu stával úsměv a ten přešel do nesmyslného chechtání až k dušení smíchem.
Lucy totálně nechápala co se děje a začalo ji to vyvádět z míry.
"Ehm, ehm. " Odkašlala si.
"Nechápu čemu se směješ! " Už vykřikla a naštvaně plácla Rickyho po zádech. To ovšem vedlo ke zvýšení dušení se a ještě většímu smíchu. Lucy zrudla, otočila se na patě a odkráčela nahoru do pokoje.
"Počkej! " Křičel za ní Ricky, ale ona neposlouchala a uraženě kráčela dál.
