"J-já nemůžu." Koktala Lucy a vytrhla se z Rickyho sevření. Zoufale se na něj podívala
"Já- promiň mi to já já prostě nemůžu." Naposledy mu věnovala uslzený pohled a vběhla zpátky do tělocvičny.
Ricky tam stál jako přimražený.
Co udělal špatně? Proč ho odmítla?
Ricky nebrečel. Proč taky?
Bylo mu to hlavně líto. Ale rychle se vzpamatoval.
Ne já se nevzdám! Budu o ni bojovat do konce!
Lucy utíkala za Daisy s Caroline a skočila jim do náruče.
Jejich šťastné pohledy z toho jak Lucy skvěle hrála se změnili na ustárané a ztrápené.
"Co se stalo Lucy?" Vyptávala se Caroline a otírala jí slzy.
"Já-on-mě-políbil-a-já-nemůžu." Rozvzlykala se Lucy ještě víc.
"Tak jó Lucy v klidu, to bude dobrý, pak nám to všechno řekneš." Poplácala ji konejšivě po ramenou Daisy.
Lucy se konečně trochu uklidnila.
"Pojď se se mnou umýt jo?" Vzala ji Caroline a odvedla ji do šaten.
"Přece nechceš aby si při vítání do týmu vypadala jako rajče." Usmála se na ni.
"Jo" oplatila jí úsměv Lucy "Moc děkuju."
Právě se dvakrát písklo.
"Vypadá to, že hra už skončila." Podívala se na Lucy Caroline. "Už to není tak hrozný."
"Vážně?? Pořád si připadám jak růžový balónek nafouklý heliem." Vyprskla smíchy.
"To je dobře, že se už směješ." Právě za nimi dorazila Daisy.
"Už svolávají všechny do haly. Měli bychom jít." Ohlásila a usmála se směrem k Lucy.
Pak spolu všichni tři vyšli z šatny. Lucy zamířila do středu tělocvičny, kde se již shromažďovali ostatní pokušitelé a Daisy s Caroline vyběhli schody zpátky ke svému stanovišti na tribuně.
"Jak už jsem říkal jsem velice rád, že se tohoto konkurzu zúčastnilo tolik nadšenců basketbalu. Podle vaší hry jsme vybrali pět lidí. Kupodivu je mezi nimi i jedna dívka. A proto tu přivítejme Lucy Meyersovou!" Všichni začali tleskat a trenér jí podával ruku ke gratulaci. "Jste velmi výjimečná dívka Lucy a jsem rád, že budete součástí našeho týmu."
Pak trenér vyhlásil ještě dalších několik lidí. Byl mezi nimi i tmavovlasý kluk z prvního týmu. Díkybohu tam nebyla ta blondýnka pomyslela si Lucy.
Potom jim předali zeleno-modré dresy.
Lucy měla číslo 18. Byla s tím spokojená, podle ní osmička značila nekonečno, a věřila tomu, že přináší štěstí.
Po skončení této události se rozhodly vydat na oběd.
Lucy se obávala, že někde cestou narazí na Rickyho, ale nikde ho neviděla a tak ho prozatím vypustila z hlavy.
Po obedě měli volné odpoledne. Při události basketbalového konkurzu se totiž rušila škola. Sám ředitel se na tento den vždycky někam vypařil a nikdo nevědel kam.
Lucy si skočila dát jednu dlouhou regenerační sprchu a procházela při ní události dnešního dopoledne.
Dostala jsem se do týmu. To je úžasný.
Ale pak tu je ta událost s Rickym. Zamračila se. Já prostě nejsem připravená. Vlastně ani nevím co k němu cítím. Co mám dělat?
"Hej Lucy už tam seš dost dlouho!" Křikla na ní Daisy. "Víš, že člověku může prasknout močák, když to bude moc zadržovat?"
"Jó promiň já už lezu." Odpověděla jí Lucy a vylezla ze sprchového koutu.
Udělala si na hlavě turban z ručníku a rozplácla se na posteli.
Když Daisy dokončila svoji potřebu sedla si k ní na postel a čekala.
Lucy se první moc nechtělo projíždět si ty události znova, ale nakonec se dala do vyprávění a pověděla jim všechno od jejich společných basketbalových tréninků až po Rickyho polibek.
Kamarádky se na ni soucitně dívali
"Víš Lucy, tohle je ale nejlepší kluk co bys mohla mít." Namítla Caroline.
"Žádnýho jsem ještě neměla! Od rána do večera když jsem nebyla ve škole jsem se musela starat o dům, vařit jídlo a uklízet. Nezbýval mi už čas na jiné věci než učení!"
Rozkřikla se Lucy.
"Já promiň, nemyslela jsem to tak. Jen ti chci říct, že možná nevidíš všechno." Omlouvala se Caroline.
"Jak všechno?" Nechápala Lucy.
"Vzpomínáš jak jsi ve škole málem spadla z židle? Nebo si sjela zábradlí?" Zamračila se tentokrát Daisy.
"Jasně, že vzpomínám. Z té židle jsem nakonec nespadla. A co je s tím zábradlím?" Pořád nechápala Lucy.
"Z té židle jsi nespadla proto, že kolem šel Ricky a strčil tě dopředu. Toho sis samozřejmě nevšimla. A mimochodem za rohem u toho zábradlí stál učitel, který tam měl namířeno. Kdyby tě viděl pěkně by ti vynadal, ale Ricky ho na chvíli zabavil, takže si tě ani nevšiml." Dopověděla Caroline.
Teď vyjeveně koukala Lucy.
"Proč by to dělal?" Hloupě se zeptala.
"Achjo Lucy, má tě přece rád! Kdyby ne, klidně by tě nechal aby sis rozmlátila hlavu kdybys spadla z té židle a ani by nemrk." Obrátila se Caroline k odchodu.
"Měla by sis udělat v hlavě pořádek." Řekla a odešla.
Daisy se na ni omluvně podívala a vyběhla za Caroline.
Lucy nevěděla co si o tom má myslet.
Jak může mít někdo rád mě? Sem hrozně nešikovná, dvakrát hezká taky ne. Tak proc to pro mě dělá?
Lucy se rozhodla projít se v zahradách. V pokoji ji stejně jen trápili myšlenky na něho a tady mohla myslet aspoň na něco jiného.
Došla až do nejzadnějších částí. Zde nikdo nebyl. Stála tam překrásná, nejspíš i hodně stará jabloň. Měla rozvětvené větve skoro jako žebřík, a tak po nich Lucy vyšplhala až do rozsochy stromu. Tam se pohodlně usadila a dívala se na malé lidičky v dálce na hřišti co hrají fotbal. Né že by fotbal patřil k jejím oblíbeným hrám.
Jak se na ně tak dívala a podzimní sluníčko na ni svítilo z nebe, začala klimbat.
Najednou ji probudilo nějaké šeptaní.
Neslyšně se posadila na strom a poslouchala. Pod stromem byli dva kluci.
"Hej! Buď ticho ať nás nikdo neslyší!"
Jeden z nich odhrnul trochu hlíny od plotu a ejhle objevila se díra. Oba se jí proplížili a vysokou trávou mířili dál.
Lucy nenapadlo nic jiného než je sledovat.
Opatrně prolezla dírou. Ve vysoké trávě byla cesta dvou kluků dobře zřetelná.
Pak se ocitla v lese. Rozhlížela se jestli je někde neuvidí. Viděla je a okamžitě skočila za keř aby oi neviděli ji.
"Neslyšel si něco?" Ptal se první.
Až teď si Lucy uvědomila kdo to je.
Byl to ten tmavovlasý kluk co hrál v první hře a dostal se do týmu. Toho druhého neznala, ale zdálo se jí, že už ho někde viděla.
"Ne nic sem neslyšel. Není tu nikdo. Kdo by nás tak asi mohl sledovat? Sem nikdo nechodí." Odpověděl tmavovlasý.
Potom zašli někam za stromy a Lucy je stratila z dohledu.
Přiblížila se k místu, kde zmizeli a uviděla malou mítinku na které byla taková stará malá chajda.
Lucy se přiblížila k oknu chajdy a nakoukla dovnitř.
Viděla stůl u kterého seděli čtyři kluci. Dva z nich byli ti co špehovala a další dva neznala.
"Kde je Jay? Proč nepřišel?" Ptal se první neznámý.
"Tahá se s nějakou holkou." Odpověděl znechuceně tmavovlasý.
"Tak mu vyřidtě, že jestli sem nebude chodit spřerážím mu vaz! I on by měl vědět kolik toho po vás chceme." Zvýšil hlas neznámý č. dva.
"Jó dobře uklidni se. Tak kolik chcete?" Vypadalo to, že tmavovlasý má na kahánku.
"Dnes jen 5000." Odplivl si neznámý.
"Fajn už mužem jít?" Netrpělivě přešlapoval kámoš tmavovlasého.
"Jó proboha už vypadněte a ať to tu příští týden mám." Zařval ještě za nimi když odcházeli z chajdy.
Lucy ihned skočila do křoví a ani nedýchala.
"Zasraní pič**ové!" Nadával společník tmavovlasého když odcházeli.
"Klidni se! Můžeme si za to sami. Kdybychom tam nebyli nemuseli bychom jim teď dávat prachy." Řekl tmavovlasý.
Proč jim dávají peníze? Oni je vydírájí?
Honili se myšlenky Lucy v hlavě.
V tom z chajdy vyšli i dva neznámí.
Jeden měl dlouhé blond vlasy svázané do culíku a s mohutnou postavou vypadal dost nebezpečně. Druhý byl hnědovlasý, menší než blonďák a na hlavě měl modrou čepku. Oba dva se vydali po stezce do lesa na opačnou stranu než ležel internát.
Lucy se vydala zpátky k jabloni. Po tmavovlasém a tom druhém nebylo ani vidu ani slechu, a tak Lucy zamířila zpět do pokoje. V hlavě se jí rojilo spousta myšlenek ohledně toho incidentu a tak málem do někoho narazila.
"Ou promiň to jsem nechtěla." Až teď zvedla oči a viděla že se dívá do tváře onomu tmavovlasému chlapci.
"Né nic se nestalo." Usmál se na ni i když poněkud křečovitě.
"Už se těším na naši spolupráci v týmu." Oplatila mu úsměv Lucy a spěšně odešla aby si s ním nemusela povídat dál. Určitě má stejně mnoho starostí s "penězmi".
Když došla do pokoje skočila na postel a přemýšlela o tom.
