Teenage Complications ✔

conversation

Isabella

"Cože?" vypískla jsem přidušeně. Takovou odpověď jsem ani v nejmenší nečekala. Čekala jsem výsměch, opovrženou odpověď, vyhození z pokoje, ale tohle ne.

"Chceš si o tom promluvit, tak prosím." Pokrčil ledabyle rameny a odkráčel zpět k posteli, vyvalil se na ní a založil si ruce za hlavu. Zmateně jsem jej sledovala a nervózně si začala hrát se svými prsty. "Nebo to chceš řešit mezi dveřma?" nadzvedl pobaveně obočí, poukazujíc na to, že jsem se nehla ani o milimetr.

"Uhm... Ne," zaskřehotala jsem a následně... Zůstala pořád stát na místě. Spencer mě pobaveně sledoval, ale po chvíli se zvedl a došel ke mně, chytajíc mě kolem ramen, díky čemuž jsem své nohy donutila k pohybu a společně s ním se vydala k posteli.

"Sedneš si už sama nebo s tím chceš taky pomoct?" naklonil hlavu na stranu a posměšně si mě prohlížel.

On se tím bavil! To on měl být ten, který tady bude nervózně přešlapovat, zatraceně!

Sama pro sebe jsem se zamračila a posadila se na kraj postele, načež mě Spencer napodobil a sedl si vedle mě.

"Tak?"

"Hm?"

"Ty sis chtěla promluvit. Tak mluv, nevím, co přesně chceš řešit."

Jo, to já taky ne.

Co s ním chci vlastně řešit?

Proč mě nemiluje?

Jestli to nemůže aspoň předstírat?

Bože.

"Jasně, tak..." zhluboka jsem se nadechla a snažila si utřídit myšlenky. Prostě nějak začni. "Jen chci abys věděl, že to, jak ses ke mně zachoval, mi vážně hodně ublížilo. Nečekala jsem žádné opětované sympatie, to byl i ten důvod proč jsem ti to nechtěla říct. Ale to jak ses mi začal okamžitě vyhýbat a chovat se jakobych neexistovala, to od tebe bylo vážně hnusné."

"Ty ses chovala ale stejně," naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě zvláštním pohledem, "před tím než jsem se to dozvěděl, tak ses mi vyhýbala, co to šlo. Absolutně jsi mě odepsala." Překvapeně jsem na něj koukala, nešlo o to, co řekl, ale že vůbec něco řekl.

"Víš jak to pro mě bylo těžké?"

"A víš jak to bylo těžké pro mě?"

"Co přesně pro tebe bylo těžké, Spencere? Přijmout fakt, že tě nějaká holka má ráda?" zamračila jsem se na něj, což mi hned oplatil.

"Věděla jsi do čeho jdeš, že vztah nechci."

"Ano, to jsem věděla. Taky jsem nechtěla, abys to věděl právě skrz to. Ale mohl ses zachovat trochu víc dospěle, neudělat mi takovou scénu a nedat tak moc najevo, jak jsem se ti v ten moment znechutila a jak jsem ti vlastně ukradená a-"

"To si vážně myslíš?" zeptal se nevěřícně. "Vážně si myslíš, že jsi mi ukradená, že jsi mi někdy byla ukradená?" zavrčel podrážděně a postavil se. Nechápavě jsem ho sledovala, jak vztekle pochodoval po pokoji. "Zatraceně, Isabello, ležel jsem s tebou v posteli a uklidňoval tě, když ses psychicky zhroutila. Hledal jsem tě, když jsi utekla z domu a nikdo nevěděl, kde jsi. Zpíval jsem ti a hrál na kytaru, abys usnula. Pokaždé když jsi byla z něčeho smutná, tak jsem tady pro tebe byl a vyslechl tě. Doprdele, vážně si myslíš, že bych tohle všechno dělal, kdybys mi byla ukradená, kdybys pro mě byla jen další holka na jednu noc?" zasmál se sarkasticky, ale jeho hlas se začal postupně zvyšovat.