Teenage Complications ✔

forgiveness

Isabella

"Bello," najednou se ozvalo z telefonu a já v ten moment ztuhla. Zatraceně.

"Spencere?" špitla jsem roztřeseným hlasem a posadila se. Na druhé straně bylo ticho. Nechápala jsem to, proč mi volal? "Co potřebuješ?"

"Nic," zašeptal, poznala jsem po jeho hlase, že měl popito, povzdechla jsem si.

"Proč mi voláš?"

"Já... Já nevím." Ozval se hlasitý povzdech. "Promiň." Na sucho jsem polkla a vjela si rukou do vlasů. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami.

"Spencere, já... Nemůžeš mi volat," zašeptala jsem roztřeseným hlasem.

"Já vím. Já ti nechtěl zavolat. Nevím proč jsem vytočil tvoje číslo, prostě jsem to udělal, tak nějak automaticky." Jeho hlas měl zvláštní podtón, který jsem nedokázala identifikovat. "Už se to nestane," dodal potichu a já jen přikývla.

"Měj se, Spencere," špitla jsem a chtěla zavěsit.

"Bello," zastavil mě jeho hlas, zavřela jsem oči a hlasitě si povzdechla.

"Ano?"

"Omlouvám se," zašeptal a následně hovor ukončil. Několik vteřin jsem netečně koukala před sebe a snažila se zpracovat, že jsem ho po týdnu opět slyšela. Týden, tak krátká doba a přitom mi to připadalo jako věčnost, jako bych ho neviděla několik měsíců. Prohrábla jsem si vlasy a s hlasitým povzdechem se zvedla z postele. Bylo mi jasné, že teď už určitě znovu neusnu, proto jsem se vydala do koupelny a dala si napouštět horkou vanu.

Jeho hlas mi pořád zněl v hlavě a bylo mi víc než jasné, že ho z ní jen tak nedostanu. Pořád mi hlavou proplouvala ta dvě slova: 'Omlouvám se.' Řekl je s takovou bolestí v hlase a mně to v hlavě dělalo akorát ještě větší nepořádek. Proč mi volal? Za co se mi omlouval? Proč jeho hlas zněl tak ztrápeně? Nedávalo to žádný smysl.

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se tak vytřepat myšlenky na něj. Bohužel to nemělo moc velký úspěch, pořád se mi vracel, pořád tam byl. Pořád jsem měla před sebou jeho oči, jeho rty, jeho drzý úsměv, a teď i jeho hlas, který se mi opět oživil. Způsobovalo mi husí kůži, jak velký vliv na mě měl. Připadala jsem si, jako bych jím byla naprosto posedlá. S hlásitým povzdechem a myšlenkami na něj, jsem zaplula do horké vody.

O dva týdny později

"Tak jo," vypravil ze sebe Parker, "doufám, že už je to vše," zabrblal napruženě a zavřel kufr od auta.

"Tys to vymyslel," zamračila jsem se na něj.

"Nenapadlo mě ale, že se nabalíte, jako byste měly v plánu se tam odstěhovat na trvalo," opáčil naštvaně a přitom rukou mávl k jeho kufru od auta, který byl plný na doraz. Nic dalšího bychom do něj už nenacpali. Jen jsem protočila očima a zaplula do auta. Vyvalila jsem se na zadní sedačku a dala si sluchátka do uší. Bylo mi víc než jasné, že bude Parker brblat celou cestu na letiště.

Pokyvovala jsem hlavou do rytmu písničky a sledovala dění venku. Ulice byla plná, klasický městský ruch. Lidé spěchali do práce, zuřivě telefonovali, každý si všímal svého.

Cesta na letiště uběhla poměrně rychle. Jakmile jsme tam byli, tak jsme několik chvil čekali, než byl ohlášen náš let, vydali jsme se k odbavovaní a následně nastoupili do letadla. Parker s Alice měli sedadla vedle sebe, kdežto já seděla o uličku naproti. Nevadilo mi to, byla jsem za to ráda. Mohla jsem se tak vyhnout jakékoli konverzaci, jelikož jsem na ní ani v nejmenším neměla náladu. Navíc jsem si mohla užívat výhled z letadla, protože jsem seděla u okna.