Teenage Complications ✔

amazing ideas

Isabella

"Bello, zatraceně," zavrčel mi do ucha a jeho ruce pevně semkly mé boky. Potichu jsem zaskučela a nechala jej dál se věnovat mému krku. "Vůbec netušíš, co se mnou děláš," zašeptal hrubým hlasem a pomalým tempem mi začal vyhrnovat tílko. Cítila jsem, jak můj tep z jeho doteků šílí, jak mi srdce buší několikrát rychleji než je zdrávo. Navázala jsem s ním oční kontakt, jeho bouřkově modré oči se do mě vpíjely.

"Spencere," zaskučela jsem, když se ke mně opět přisál svými rty.

Rychle jsem vyletěla do sedu, hlasitě jsem dýchala, byla jsem celá zpocená a s vytřeštěnýma očima hleděla před sebe. Byla jsem zmatená. Zmateně jsem těkala po pokoji, dokud se mé srdce nezklidnilo a já si neuvědomila, že jsem ve svém pokoji. A právě se mi zdálo... Hlasitě jsem zaskučela a svalila se zpět do postele, hlavu jsem si schovala do dlaní.

Byla jsem celá rozechvělá, cítila jsem na své kůži stopy jeho doteků, jako by tu vážně byl. Jako by se mě vážně dotýkal a líbal mě. Potichu jsem zaúpěla. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila, poté jsem se natáhla pro telefon.

"Tři hodiny... Výborně," zavrčela jsem, bylo mi jasné, že už neusnu. Všimla jsem si, že mi přišly dvě zprávy, odemkla jsem telefon a pousmála se, když jsem zjistila, že jsou od Rapha. Zůstali jsme spolu v kontaktu, což samozřejmě Alice nesměla vědět. Ne, že bych jí chtěla lhát, ale bylo to tak lepší. Byla by na mě naštvaná a poté by se mě na něj pořád vyptávala, což by jí akorát ještě víc trápilo.

Jak se máš, Bell?

Zrovna se rozčiluji nad školou, tak kdybys měla čas, ozvi se. Rád pokecám o něčem jiném

Zvedla jsem se z postele a vydala se do kuchyně, kde jsem si hned dala vařit kávu, během toho jsem mu odepsala.

Znáš to, pořád stejně, co ty, jak valčíš?

Odeslala jsem zprávu a do pár vteřin se mi na telefonu objevil příchozí hovor, hned jsem ho přijala.

"Ahoj," ozval se vyčerpaný hlas Rapha.

"Ahoj," pousmála jsem se a nalila si do hrnku kávu.

"Zase nemůžeš spát?" povzdechl si. Oba jsme teď měli tenhle problém. Takže noční telefonáty byly celkem pravidelné.

"Bohužel," uchechtla jsem se a napila se horké tekutiny. "Jak jsi na tom se zkouškama?"

"Příští týden je budu mít a zatím to moc nevypadá," hořce se zasmál, "nedokážu se soustředit."

Bylo mi jasné proč, ale nic jsem neřekla, jen zamručela na souhlas. Mezi námi také existovalo nevyřčené pravidlo, já nemluvila o Alice a on zase o Spencerovi.

"Naprosto chápu, taky jsem s tím měla dost velký problém," zamumlala jsem a přešla k oknu v jídelně. Noční New York byl nádherný, ovšem na Londýn neměl. Hned jsem zatřepala hlavou, abych tu myšlenku vyhnala z hlavy.

"Tys je měla vlastně teď někdy, ne? Jak jsi dopadla?" zeptal se potichu a něco v pozadí zašustělo.

"No... Udělala jsem je, ale... Celkem hrůza, tak tak jsem prošla," zasmála jsem se a on se uchechtl.

"Asi na tom budeme stejně, pokud je vůbec udělám."

"Rada bych řekla, že ti pomůžu, ale bohužel sama jsem se s tím prala, takže mé znalosti jsou minimální," šeptla jsem.

"To je v pořádku, Bell. Vlastně..." na chvíli se odmlčel, "bohatě by mi stačilo, kdybys mě jen poslouchala a povídala si o tom se mnou, třeba se mi to pak do hlavy aspoň trochu dostane," zažadonil a já se musela zasmát, doslova jsem před sebou viděla jeho prosebný pohled.