Something I didn't want

1. Kapitola

Nikdy jsem netoužila po tom, mít dokonalý život. Nikdy jsem netoužila po tom, být bohatá. Vždy jsem byla ta šedá myš, co seděla v poslední lavici a s nikým se nebavila. Nevadilo mi to, ba naopak, vyhovovalo.

Můj život byl normální, do té doby, než se můj bratr vyšplhal na jednoho z nejlepších zpěváků v zemi. Od té doby se naše zahrada hemží tunou novinářů, fanynek a spoustou dalších. Ve škole se se mnou najednou všichni baví, a dělají, že jsme nejlepší kamarádi. Dříve jsme bydleli v Missouri, ale teprve před pár dny jsme se kvůli bráchovi přestěhovat na Floridu.

-----

„Alexis White" představila jsem se celé třídě, která na mě koukala stylem‚ to je sestra Matthewa White, toho zpěváka!' „Dobře Alex-" „Alexis!" opravila jsem ho. „Alexis" zopakoval po mně. „Nechceš nám o sobě něco říci?" vyzval mě. Upřímně, nechtěla jsem, ale nemůžu se hned první den ve škole ztrapnit. „Jmenuju se Alexis, je mi šestnáct, a přistěhovala jsem se z Missouri" řekla jsem, a rozhodně nechtěla říct víc. „Dobrá, posaď se kam chceš" oznámil mi a šel si sednout za katedru. Když jsem se otočila na třídu všichni ukazovali ať si sednu k nim. Povzdechla jsem si a rozešla se směrem dozadu. K mojí smůle, tady nebyla ani jediná volná lavice. Takže si musím k někomu sednout. Podle všech těch výrazů jsem usoudila, že všichni mého bráchu znají. Došla jsem dozadu a sedla si vedle nějaké kudrnaté hnědovlasé holky.

„Ahoj" pozdravila mě a vycenila zuby. „Ahoj" pozdrav jsem ji opětovala, akorát, že bez úsměvu. „Ty si sestra Matthewa White?" zeptala se mě na otázku, kterou jsem úplně nenáviděla. „Ano" odpověděla jsem a vytáhla si sešit na zápisky. „Wau! Já jsem, Nicole, ale klidně mi říkej Nikky" představila se. „Super" odpověděla jsem s naprostým nezájmem a dál si všímala učitele.

„A kde bydlíš?" ozval se po několika minutách klidu hlas Nicole. „Na Floridě" odpověděla jsem ji, úplně pitomě. Mám zakázáno komukoliv říkat, kde bydlíme, abychom měli alespoň pár dní klid, než se to provalí. „Ty si ale protivná" štěkne. „hm" zabručím, a znovu se dál věnuji výkladu pana profesora.

Po několika dalších úmorných hodinách a přestávkách, kdy se semnou všichni snažili navázat kontakt, přišel oběd. No nevím, jestli zrovna oběd je nějaká výhra. Vyhrabala jsem z tašky svůj čip na oběd a šla směrem k jídelně, vzhledem k tomu, že nevím kde je, tak jsem prostě následovala dav lidí.

Když konečně držím tác obědem ve svých rukou, rozhlížím se, kam bych si sedla. Ze všech stran na mě mává několik rukou, ale já je všechny ignoruju a jdu si sednout k prázdnému stolu.