Something I didn't want

11. kapitola

Právě stojím v pokoji, a přemýšlím co na sebe. Modré krajkované tričko a k tomu kraťasy, nebo žlutý top s bílou sukní? Co bude na párty vypadat lépe? „Ententíky dva špalíky," použiji tuhle dětskou říkačku, abych se konečně rozhodla, co si vezmu na sebe. „Byla boule veliká, jako celá af-ri-ka," můj prst spočine na žlutém topu s bílou sukní. Vezmu ho do rukou a chvíli na něj jen tak kukám. Ne, nakonec si stejně vezmu ten druhý. Když jsem konečně hotová, dojdu si dát ještě něco malého k jídlu. Z lednice vytáhnu jablko, které sním.

„Kam se chystáš?" slyším mamky hlas.

„Jdu s jedním klukem ven," odpovím ledabyle a dál se věnuji jablku. S mamkou máme skvělý vztah, takže se s k ní nebojím být upřímná. Vím totiž, že mi to tak jako tak dovolí.

„Nikam nejdeš!" řekne a už je na odchodu. Na nic nečekám a zastavím ji.

„Cože?" zvednu obočí.

„Jak jsem řekla, je pozdě, nikam nejdeš!" po téhle větě už doopravdy odejde. Chvíli jen tak stojím a koukám na ni s otevřenou pusou. Když mi po chvíli zapípá zpráva od Andrewa s tím, jestli už jdu, že čeká před barákem, se na ni vykašlu a odejdu i přes zákaz.

„Ahoj!" pozdravím ho a nahodím úsměv.

„Ahoj!" oplatí mi pozdrav. „Sluší ti to!" řekne, a já cítím, jak se mi krev žene do tváří. Chvíli tam ještě jenom tak stojíme a koukáme na sebe. „tak jdeme?" zeptám se ho.

„Jo určitě." Dojdeme až k autu, kde mi otevře dveře, a já následně nastoupím. Po dvaceti minutách dojedeme na párty. Hlasitá hudba je slyšet na kilometry daleko. „Lucasi!" poplácá nějakého kluka po zádech, když dojdeme ke vchodu.

„Andrew, kámo! Jak se máš? A kdo je ta kočka vedle tebe? Jsem Lucas mimochodem." Podá mi ruku

„Alexis." Představím se.

„Jsme kamarádi!" dodá Andrew. Lucas si nás ještě jednou přeměří pohledem.

„No tak pojďte dovnitř, ne?" nabídne nám, a my se s radostí vydáme dovnitř.

Když se rozezní pomalá písnička, Andrew mi nabídne ruku, kterou mu samozřejmě přijmu. A jdeme spolu na parket. Naše těla se pohupují do rytmu písničku, kterou neznám. „Tak co líbí se ti tady?" zeptá se. „Je to fajn." Usměji se. Chci mu něco říct, ale slyším zvonit svůj telefon, máma. Nezvednu to. Po několika vteřinách mi přijde zpráva. „Okamžitě přijď domů, nebo si tam pro tebe dojedu!" Vím, že moje matka je toho schopná, takže si dojdu pro kabelku, a řeknu Andrewovi, že už musím jít. Samozřejmě, že on si trvá na svém, že mě odveze domů. I když s tím nesouhlasím, tak po několika minutách už jsme na cestě k mému domu, v jeho autu.

„Tak jsme tu." Oznámí mi, když zaparkoval před mým barákem.

„Ještě jednou děkuju." Řeknu mu.

„Nemusíš mi pořád děkovat," roztomile se zazubí. Po chvíli přitiskne své rty ne mé. Není to dlouhý polibek, trvá jen chvilku, ale dost dlouho na to, abychom si ho oba užili. „Dobrou noc." Řekne mi, když se od sebe odtrhneme. Celá omráčená vystoupím z auta. Moje radost ale netrvá dlouho, protože přesně když otevřu dveře, tak v nich stojí máma.

Omlouvám se, že díl nebyl tak dlouho :(