Something I didn't want

3. kapitola

Bydlíme v takovém velkém bílém baráku. Vyjdu schody nahoru a mířím rovnou do pokoje. Můj pokoj je na konci chodby a naproti je Mattyho pokoj. Vejdu do pokoje a svojí školní tašku odhodím někam neznámo kam. Můj pokoj je vymalovaný do tyrkysovo-bílé. Je tu manželská postel, šatník, gauč a knihovnička. Vlezu si do koupelny a podívám se do zrcadla. Svoje kudrnaté zrzavé vlasy mám zase všude, jenom ne tam, kde bych je chtěla mít. Povzdechnu si a opustím koupelnu. Ze stolu si vezmu svůj notebook a dojdu na balkón. Balkón mám propojený s Mattym. Sednu si na šedivý sedací pytel, který tam máme, a notebook si položím na stehna. Okamžitě ho zapnu, napíšu svoje heslo a pustím si facebook.

„Ahoj Alex“ slyším svoje jméno. Otočím se a tam uvidím Mattyho. „Matty!“ Vypísknu a okamžitě ho jdu obejmout. S bráchou jsme měli vždycky skvělý vztah. „Myslela jsem, že budeš v nahrávacím studiu“ řeknu a ještě jednou ho obejmu „Skončili jsme dřív“ odpoví. S Matthewem jsme si hrozně podobní. Oba máme stejné hnědé oči a vůbec jsme si podobní i v obličeji. Jediný rozdíl jsou vlasy a věk, samozřejmě. Já mám vlasy zrzavé, za to Matty je má blonďaté. Mě je šestnáct a Mattymu skoro osmnáct. „Jak bylo ve škole?“ zeptá se a podívá se na mě svýma čokoládovýma očima. „Dobře“ odpovím jednoduše, a doufám, že tohle téma nebudeme rozebírat dlouho. „Alex-“ řekne, ale já ho vyruším. „Musím se jít učit“ povím a už si beru notebook. „Alex-“ chytne mě za zápěstí. „Víš, že mi můžeš říct cokoliv. Podívám se mu do očí. Vím, ale nemůžu ti říct, že mi tvoje hudební kariéra ničí život. „Vím“ zašeptám. „Dobře“ pustí i zápěstí. Než se stačí nadechnout už mizím ve dveřích svého pokoje. Zavřu dveře a prudce vydechnu. Notebook položím zpět na stůl. Vzhledem k tomu, že jsme se přistěhovali včera, tak jsem ještě neměla šanci se podívat po městě. Vyšla jsem z pokoje, obula si svoje modré conversky a vyšla ven. Netrvalo dlouho a já došla do nějakého parku. Sedla jsem si na lavičku a vyndala telefon. Takhle jsem tam seděla přibližně dvě hodiny. Okolo půl šesté mě to přestalo bavit, tak jsem se rozhodla jít domů. Po cestě jsem potkala spoustu lidí, ale naštěstí mě nikdo nepoznal, čepice a sluneční brýle doopravdy fungují.

„Jsem doma!“ zakřičím, když vstoupím do domu. „Kde jsi byla?“ zeptá se máma. „Venku“ odpovím. „Aha“ řekne a jde do kuchyně. „Večeře bude za patnáct minut“ oznámí mi. „Dobře“ přitakám.