Something I didn't want

7. kapitola

Sedíme v parku poměrně dlouho. Když se konečně podívám na mobil, a zjistím, že už je půl jedenácté, nemůžu uvěřit vlastním očím.

„Půl jedenáctý?" vypísknu s lehkým náznakem otázky v hlase.

„Už?!" řekne Angie poněkud nevěřícně. Netušila jsem, že už může být tolik. Přišlo mi, že tam sedíme teprve pár minut. „Máma mě zabije," vydá ze sebe a sbírá všechny své věci.

„To mi povídej," přitakám. „Ahoj zítra!" rozloučím se s ní a utíkám na autobus. Z dálky slyším už jen tiché: „Ahoj!" Samozřejmě bych to nebyla já, aby mi ten autobus neujel před nosem. Podívám se na rozpis a zjišťuji, že mi další spoj jede až za dvacet pět minut.

„Do háje!" zanadávám. Samozřejmě můžu jít i pěšky, ale to se mi v té tmě, upřímně moc nechce. Takže si radši sednu na lavičku a čekám na další spoj. Nečekám ani pět minut a slyším vyzváněcí tón mého telefonu. Rychle ho vytáhnu z kabelky a přijmu, máma.

„Bože, Alex. Kde jsi?" ozve se z telefonu. I přes mizerný zvuk slyším, že je nervózní.

„Jsem na zastávce, doma budu přibližně za tři čtvrtě hodiny," oznámím jí, a bojím se reakce. Chvíli se nic neozývá.

„Až? Kde jsi?" zeptá se mě. Já ji nadiktuji celou adresu, na které se momentálně nacházím.

„Dobře," řekne, „Za dvacet minut tam budu," oznámí mi.

„Ale-" nečeká na mojí odpověď a típne to. Super, Alex, zase se ti povedlo přidělat mámě nějaký starosti. Jakoby jich už teď neměla málo. Naštvaně si povzdechnu a plácnu sebou na lavičku.

„Problémy doma?" zeptá se mě nějaký hlas, a já si všimnu, že na zastávce nejsem sama.

„Je- Jenom hádka s mámou" vykoktám ze sebe, a pak se usmějí- nejistě.

„To znám," ozve se znovu ten hlas, bohužel nevidím majitele, protože tam kde stojí, není světlo. Ale tipla bych, že mu bude okolo šestnácti let.

„Můžu se zeptat, s kým mam tu čest?" řeknu.

„Jo, promiň!" omluví se, a vstoupí pod lampu. Stojí tam poměrně hezký kluk, jeho krátké vlasy mu trčí do všech stran. Vypadá jak ježek. Musím se tomu zasmát.

„Jsem Andrew, Miles," představí se a podá mi ruku. Chvíli na ní jen tak blbě čumím, než mi dojde, že mi s ní chce potřást. „Já jsem Alexis," představím se mu nazpět. Otevírá pusu, jako že mi chce něco říct, ale nestihne to, protože nás vyruší zatroubení auta. Podívám se tím směrem a zjistím, že je to mamka.

„Musím jít, ale ráda jsem tě poznala," povím a pak mu zamávám na rozloučenou. Nastoupím do auta a pozdravím mamku.

„Kdo to je?" zeptá se s jistou zvědavostí v hlase.

„Jen kamarád," odpovím a doufám, že to nebudeme víc rozebírat. A taky že ne. Dokonce jsem ani nedostala vynadáno, za to, že jdu domů tak pozdě.