Is this love? |ls| ✔

VIII.

Harry

"Vezmem jich jen pár."

"Hej! Mám v plánu tu strávit celou noc." Odporovala Gemma. Nemůžeme se shodnout na počtu vstupenek. Je jako utržená ze řetězů.

"Vezmu tohle a pokud to nebude stačit, dokoupíme. Fajn?" 

"Harolde osm je málo." Někdy mě udivuje že já jsem mladší. Chováním to působí naopak.

"Jdeme." Gemma s odporem a různými průpovídkami následovala mou osobu. Nejdříve jsme šli na kolotoč. Tam jsme se oba dostali do nálady. Bylo šero, večer a všude svítila světýlka. Miluji tuhle atmosféru.

"Pojď si nechat vyvěštit budoucnost!" 

"Gemm, vždyť..." ani jsem nestihl argumentovat a už mě táhla ke stánku. Stála tam postarší paní, podivně oblečená, podivně upravená.

"Chceš abych ti sdělila budoucnost? Nebo snad toužíš poznat kdo jest tvou pravou láskou? Nebo by sis chtěl promluvit s neživým?" Děsivé

"Bu-budoucnost stačí." Nervózně jsem se pousmál.

"Přistup blíže!" O pár kroků jsem postoupil.

"Hmmmm..." Zavřela oči a rukama mi mávala před obličejem. "Vidím nehynoucí lásku. Ano, ta tě teď čeká. Ale nesmíš otálet. Je blízko, blizoučko u tebe. Myslím že má hnědé vlasy. Cítím její energii! Chlapče!" Hystericky křičela "Máš ji přímo vedle sebe." Snažil jsem se nevyprsknout smíchy. 

S Gemmou jsme odešli a smáli se. "Jo tak myslím že tahle byla opravdová, to nebyl fake, to poznám." Hrála si Gemma na kritika. Šli jsme kam nás nohy nesly, než Gemma zastavila.

"Půjdu si koupit pití, chceš taky něco?"

"N-ne." Chtěl jsem jít s ní, nechápu proč se ode mě takhle trhá. Vždyť můžu jít s ní.

"Čau. Věděl jsem že tě tu najdu."

To snad ne. Zase on? Otočil jsem se k němu. "Promiň jsem tu s někým jiným, takže...smůla."

"Sestra to bez tebe nevydrží ani chvilku?"

"Fajn. Co chceš?" Podíval jsem se mu do očí. "Tebe." CO? Stál jsem s vytřeštěnýma očima a pusou do kořán. Tohle bych opravdu nečekal ani ve snu. "A-abys vystřelil, ne tebe...jen jsem se zasekl...to..to vyznělo...ehm ne-nevhodně, heh." Odkašlal si. Už jsem se lekl co to má znamenat.

Asi to bylo tím šokem, nebo nevím, ale slíbil jsem mu, že jednou vystřelím. Snažil jsem se vystřelit docela malého plyšového medvídka. To aby mi dal už pokoj.

Nakonec se mi to povedlo a já jsem mu medvídka předal.

"Vtipný. Má jedno oko zelený a druhý modrý."

"Zajímavý a co má bejt?" Podle jeho zavrtění hlavou se dalo poznat že ho to mrzí, ale pořád nechápu co ode mě čeká.

"Pojď dál."

"Mám tu sestru. Už jsem ti to říkal."

"Myslím, že se o sebe zvládne postarat. Nebuď takovej Harry. Jestli sis nevšiml, tak se snažím a ty...ty bys taky mohl"

"Jestli se ty o něco snažíš, tak o to, abys mě srazil na zem. Tak jako vždycky. Nevěřim ti ani nos mezi očima Tomlinsone."

Louis si povzdechl. Vyndal s kapsy snad sto lístků, vstupenek. "A co to alespoň zkusit?" Usmál se. Snažil se mě nalákat a kdybych byl Gemma, asi by mu to vyšlo, ale já se takhle lehce zmanipulovat nenechám. Fakt netuším o co se tu snaží, ale došly mi nervy.

"Já nedokážu pochopit jak moc musíš být natvrdlej, že tomu pořád nerozumíš. Nechci s tebou ztrácet čas, nechci se s tebou přátelit, nic. Vlastně jediný moje přání je dodělat školu a odstěhovat se někam sakra daleko, abys se mnou náhodou nechodil do práce. Snažím se zbavit se tě. Ale ty furt dolejzáš? Proč jako? Chceš něco? Já udělám cokoliv. Fakt. Jen už mě nech na pokoji. Nenávidim tě. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak taky bude. Jdi mi z cesty Tomlinsone."

Sklopil pohled a pohladil tu plyšovou hračku. Zakýval hlavou. Teď už snad rozumí.

"Fajn, fajn, promiň. Už...už tě nechám. Na" dal mi všechny lístky "Určitě si je užijete víc než já."

Měl jsem chuť se mu omluvit, ale jestli tohle pomůže, pak to musím vydržet. Louis si nechal toho medvídka a odešel. Nebo chtěl odejít - asi. Po dvou krocích se zastavil. Neotočil se směrem ke mně, nic. Jen tam stál. Dvě - tři minuty určitě.

"Jsi...v pohodě?" Věděl jsem že mě slyší. Ale nereagoval. Jenom upustil plyšáka a asi dvě vteřiny na to se sám zřítil na zem. Doběhl jsem k němu, Gemma chvilku po mně. "Co mu je?" Ptala se. Já jsem jen pokrčil rameny.

"Loui, vstávej. Prober se!" Snažil jsem se ho probrat, ale marně. Zkontroloval jsem jestli dýchá. Dýchá. Lidi kolem nás chodili jako bychom ani neexistovali. Nikdo si nás nevšiml. "Volám sanitku?" Zeptala se Gemma. Já jsem se na ní podíval a zakýval. Do očí se mi bůh ví proč nahrnuly slzy. Gemma mě objala. "Bude to dobrý, bude v pořádku." 

Znovu jsem zkontroloval jestli dýchá a jestli má v pořádku tep. Všechno v pohodě. Za chvilku přijela sanita a naložili si ho. Chtěl jsem jet s nimi, ale nepustili mě. Prý nejsem rodinný příslušník, tak na to nemám právo. 

Koukal jsem jak si ho odváží. Gemma mě pohladila po zádech. "To zvládne"

Zvedl jsem medvídka, kterého upustil a oprášil jsem ho. Slzy mi pomalu klouzaly po tvářích.

"Až ho pustí, možná bys ho měl pozvat někam. Klidně sem." Měla pravdu. Nic zlého mi dneska neudělal a jestli jsem mu tohle způsobil já...neodpustím si to.

Po nevydařeném večeru jsme šli domů. Ani jeden už jsme neměli myšlenky na zábavu, na pouť. Oba jsme jen doufali že bude Louis v pořádku. Doma jsme šli oba spát, téměř beze slov. Vyděsilo nás to. Sedl jsem si na postel a podíval jsem se na medvídka. Roztomilý.

Usnul jsem s hračkou v náručí. Připomínalo mi to Louise a měl jsem pocit, že alespoň přitulením k plyšákovi mu vyjadřuju nějakou omluvu, lítost.

Omlouvám se za mou (ne)aktivitu. Snad bych dneska mohl alespoň něco málo dopsat a sdílet. Snad se díl líbil. <3