Is this love? |ls| ✔

V.

Harry

Další den. Je víkend - sobota. Týden po našem školním výjezdu. Dnes jdu do práce, protože jim vypadl člověk na víkend a tak volali mně, jestli bych to dnes nemohl vzít. V plánu nic moc nemám, Niall se mi pořád trošku vyhýbá, proto jsem bez problému nabídku přijmul.

Poté co jsem se pořádně probral, jsem se přichystal a vyrazil do pekárny. Nemám to moc daleko, chodím tam pěšky. Musím tam být na desátou hodinu. Pekárna má otevřeno už od pěti, ale na ranní směnu sehnali někoho jiného. 

Už z dálky jsem viděl tu dlouhou frontu vedoucí z pekárny. Přidal jsem do kroku abych mohl tomu chudákovi pomoct. Vešel jsem dovnitř a několik lidí mi věnovalo nenávistný pohled. Asi si mysleli že je snad předbíhám. 

Došel jsem se převléci a když jsem pospíchal zpět, zastavil mě šéf s...Tomlinsonem? Ten se samozřejmě usmíval tím jeho úsměvem, který mě sám o sobě varoval před katastrofou.

"Dobré ráno pane Stylesi. Jsem vám moc vděčný že jste se dostavil. Dneska je hrozně moc lidí, proto vám vedu posilu. Tohle je..."

"My se známe." skočil mu do řeči Louis.

"Ah, tak to je báječné. Dojdu s vámi zapojit i druhou kasu a nechám vás o samotě."

Došli jsme zpět do prodejny, kde jak šéf slíbil, zapojil i druhou kasu. Postarší paní, která tam do teď prodávala, jsme propustili aby si mohla jít odpočinout.

Obsloužil jsem prvního zákazníka a hned jsem si všiml jak se Louis předvádí. Zákaznici se to ale líbilo a když ostatní viděli jaká je s Tomlinsonem sranda, fronta se pomalu ale jistě přesouvala k němu. Tak to nenechám. 

Taktéž jsem se začal pořádně snažit. Se všemi jsem se dával do řeči, usmíval se. Když jsme obsloužili všechny a měli jsme chvilku volno, Louis se mě zeptal: "Kolik jsi jich měl? Zákazníků?"

"Nevím. Nepočítám je soustředím se na práci."

"Vsadil bych se, že jsem jich měl víc." jistěže mě opět provokoval.

"Blbost."

"Fajn, tak se fakt vsadíme. Od teď je budeme počítat. Kdo jich bude mít na konci víc, vyhraje. Platí?"

"A co z toho?"

"Tím se rozhodne kdo z nás dvou je ten lepší." Když se nehraje o žádný trest, je jasný že do toho jdu a ukážu mu jak se to dělá. Podali jsme si ruce a soutěž začala. 

Jakmile přišel do prodejny zákazník, ihned jsme oba stáli v pozoru s úsměvem na rtech. Občas bylo vtipné vidět jak to zákazníky zaskočilo. Oba jsme si psali čárky na papír.

"Krásný den přeji. Dobrý den, copak to bude dnes?" usmíval jsem se na starou babičku

"Copak tu máte dobrého? Co chutná nejvíc tobě drahoušku?" Když jsem tu začínal tyhle otázky mě vždy naprosto zaskočily, ale teď už jsem na ně připravený. 

"Já mám rád čokoládu, nejradši mám tyhle šátečky, jsou výborné."

"Tak to si jeden vezmu. A nebo dva, děkuju." Po této zákaznici jsem nikoho neměl a tak jsem doplnil zásoby. Sledoval jsem Louise.

"Dala bych si něco...co tu máte nejlepší? Co vám nejvíc chutná?" Všechny stařenky jsou stejné, musel jsem se usmát.

"Eeh..." hah, chudák. Neví.

"Máme moc dobrý tyhlety šátečky - čokoládou jsou plněné. Moje oblíbené. Jasná jednička." Opravdu použil to, co já? Obsloužil zákaznici a dopsal si čárku. Do zavíračky zbývá už jen hodina. Musím říct, že mi to dnes utíká mnohem rychleji než obvykle.

Během poslední hodiny jsme s vypětím veškerých sil obsluhovali. Na konec 10 minut po zavíračce šel Louis zamknout. Já jsem nenápadně počítal jeho čárky. Ozval se zvoneček u dveří. Pustil posledního zákazníka. Šel ke mně. Obsloužil jsem ho a Louis zamkl. 

"Tak? Kolik máš?" Ptal jsem se hned. Louis si vzal svůj papírek a počítal.

"58" já jsem počítal své zákazníky. ...54, 55, 56, 57, 58...

"Mám 59! Vyhrál jsem! Vyhrál jsem!" Tolik radosti. Tak moc jsem si to přál. Poskakoval jsem po celé prodejně a radoval se. 

"Vyhrál jsem! Jsem lepší než Tomlinson! Jsem vítěz!" nemohl jsem se přestat usmívat. Podíval jsem se na Louise, chtěl jsem vidět jak se tváří. Překvapilo mě když jsem místo zklamání v jeho očích viděl...hrdost? radost? Rozhodně se usmíval a koukal jak splašeně pobíhám.

Zastavil jsem se a zakoukal jsem se Louimu do očí. Udržoval oční kontakt a taktéž se usmíval. Přišlo mi to jako věčnost. Musel jsem oční kontakt na chvilku přerušit. Sklopil jsem pohled a asi jsem trošku zčervenal. Hned jsem se uklidnil a znovu se potopil do těch studánek. 

Koukali jsme na sebe s úsměvem na rtech ještě chvilku. Louis se rozešel ke dveřím. "Už půjdu."

Zakýval jsem, ale v momentě jsem si uvědomil, že nemůže odejít. "Počkej, ještě úklid." Louis se na mě otočil a zvedl obočí.

"Copak mě neznáš? Seru ti na úklid. Ukliď si tu sám." Jak jinak. Úsměv mi zmizel z tváře. 

"Blbečku" Zamumlal jsem si, i když už to nemělo smyl. Byl pryč. 

Celou pekárnu jsem uklidil. Zbylé pečivo zabalil do tašek a něco vyhodil. Umyl jsem skla, zametl jsem, vytřel, vše připravil na další den. Potom už jsem se jen převlékl, vzal tašky s pečivem, zamkl jsem a odešel. Pečivo jsem odevzdal v nedaleké charitě se kterou spolupracujeme. Chvilku jsme si s tamní paní prodavačkou popovídali. Milá paní.

Potom už jsem šel domů. Volala mi Gemma. Vzal jsem jí to a pozdravil.

"Ahoj, copak?"

"Můžu se u tebe stavit?"

"Jasný, co se děje?"

"Nic, jen se nudím."

"Fajn."

"Nevadí ti to?"

"Co? Proč by mělo? Jasně že ne."

"Fajn, přijedu v pátek?"

"Jo, klidně. Jak se ti to hodí." 

"Paráda. Koupím víno. Měj se."

Doma jsem se svalil na gauč k televizi a přepínal kanály. Nic moc zajímavého jsem nenašel a tak jsem si vzal knihu a chvilku jsem si četl. Potom ani nevím kdy a jak, ale usnul jsem.