Is this love? |ls| ✔

IX.

Harry

Už je to deset dní co se Louis neukázal ve škole. Pořád více přemýšlím nad jeho návštěvou v nemocnici, ale ani nevím kam ho vlastně odvezli, nevím jestli chci za někým jako je on chodit a nevím...nevím jestli to všechno nejsou jenom výmluvy, protože mám strach že s ním je něco vážného.

Ležel jsem v posteli, na klíně mi hrál nějaký film z netflixu, ale nevnímal jsem ho. Podíval jsem se na svůj noční stolek, na kterém ležel ten zeleno/modrooký medvídek. Musím za ním jít. Zítra se kouknu a zeptám v nejbližší nemocnici. Rozhodl jsem se než jsem zhasnul notebook a uložil se ke spánku.

Středa. Polovina týdne za námi. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a protáhnul jsem se. Za chvilku je víkend. Neochotně jsem vstal z postele a připravil jsem se do školy. Cesta probíhala tak jako vždy. Na zastávce jsem počkal na Nialla a zbytek cesty jsme šli spolu, bez důležité konverzace.

Dorazili jsme do budovy a já jsem hned po příchodu spatřil jakousi kostru trošku podobnou Louimu. Jestli je to skutečně on, musel shodit tak deset kilo. Odpojil jsem se od Nialla a šel jsem ho pozdravit. Měl sklopenou hlavu, asi se styděl. "Ahoj." Zvedl pohled a chvilku nedůvěřivě mlčel. Nakonec na pozdrav jen kývl hlavou a odešel. Stál jsem na místě. Nevypadá vůbec zdravě.

"Kam že ho nakonec pozveš?" Ozval se mi za zády Ni.

"Neboj, mám plán."

A skutečně. V průběhu dne jsem Louise odchytl a nařídil mu ať je v sedm hodin na autobusové zastávce. Nepotvrdil že přijde, ale ani nevyvrátil že se nedostaví, proto jsem doufal. Po škole jsem došel domů a připravil jsem se. V půl šesté jsem se najedl a pomalu se připravoval...psychicky. Abych na něj náhodou zase nevystartoval.

Telefon mi oznámil příchod nové zprávy. Gemma. Kdo jiný. 

Doufam ze dnes jdes s tim Louim, jak jsi slibil.
Jestli ano, dej pak vedet jak to slo. Pa, G.
PS. Drzim palce.

Dělá jako by to bylo bůhvíjak důležité rande, ale ono to není důležité a už vůbec to není rande. 

V 18,45 jsem vyrazil. Byl jsem tam s předstihem, ale to schválně. Čekal jsem dlouho. Vlastně už jsem ztrácel naději že se tu někdo ukáže. Když jsem se pomalu chystal k odchodu, všiml jsem si jak pospíchá. 

"P-promiň. Nestíhal jsem." Byl udýchaný.

"V pohodě. Pojď" Vedl jsem ho k nedalekému lesíku. Je tam kopeček ze kterého je krásný pohled na západ slunce i na město, ale málo kdo o tomhle místě ví. 

"Tak...co ti bylo?" Začal jsem konverzaci.

"Ehm jen hloupost. Mám problémy s pitím. Vody. Už...už dlouho a teď jsem byl nějaký extra dehydratovaný nebo co. Chvíli si mě tam nechali na pozorování. Nic zásadního. Teda jako jídlo tam nic moc, taky vypadám jak vypadám, ale co už." Byl jsem rád. Musím přiznat že jsem byl opravdu nervózní.

"Proč jsi mě pozval? Myslel jsem, že ti lezu na nervy." No...? Proč jsem ho pozval? Kvůli pocitu viny? To mu nemůžu přece říct. 

"To je fuk." Utnul to Tomlinson dřív než jsem stačil vymyslet odpověď. Jen co jsme začali trošku stoupat, všiml jsem si jak Louis zaostává za mnou. Zpomalil jsem. Za chvilku jsem ho ale zase předehnal. Zase jsem zpomalil. Louis byl hrozně zadýchaný. Nechápu proč. Zrovna on je takový sportovec a teď ho tu zničí tak malý kopeček? Jako by mi četl myšlenky, hned promluvil.

"Promiň. To ta nemocnice. Hrozně jsem tam zeslábl. To...to je i vidět. Nebude ti...ehm...vadit když si chvilku odpočineme?" Dělalo mi to trošku starosti. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout jak už podruhé zmínil svou postavu. Musí se cítit fakt blbě. Rád bych ho podpořil...ale na to nemám odvahu.

"Jo, klidně zastavíme, jak potřebuješ." 

"Nečum na mě tím pohledem! Nejsem žádnej chudák. Za dva týdny už budu v pohodě." Možná mě to mělo přesvědčit, ale myslím že tomu sám nevěřil. 

Když jsme pomalu došli na vrchol, rozložil jsem tam deku a usadili jsme se tam. Slunce zrovna zapadalo, byl to krásný pohled. Když zapadlo úplně, celé město se rozsvítilo. Chvilku jsme tam mlčky seděli a když už mi začala být zima, zabalili jsme deku a vyrazili na cestu domů.

Stejně tak jako na horu, šli jsme pomalu i dolu. Asi každý by si všiml jak se Louis stydí a jak je mu to nekomfortní. Navíc byl takový malátný a duchem nepřítomný. Každou chvilku jsem ho pohledem kontroloval. Byla tma, ale i přes to jsem mohl vidět jak je bledý. "Jseš si jistej že jsi v pohodě?" 

"J-jo. Jen...měl jsem zůstat doma a nikam nechodit. Ani do školy...než se trochu vzpamatuju. Myslím že jsem je měl poslechnout." Nešlo mu to do pusy, nechtěl to říkat. Celkem se divím že to přiznal - že nemůže.

Šel jsem k němu blíž a rukou jsem ho podepřel. Tím jsem ho trochu vedl a měl jsem ho pod kontrolou. Už skoro dole, skoro u zastávky se zastavil. Zhluboka dýchal. Sledoval jsem ho a netušil jsem co dělat. On si sedl na beton a obličej si schoval do dlaní.

"Loui můžu ti nějak pomoc?"

"Zabloem  shrjukmnu" Zamumlal cosi nesrozumitelného. Sedl jsem si k němu a pohladil ho po zádech. "Cože?"

"Zavolej záchranku. P-p-prosím." Záchranku? Přece nemůže být znovu tolik dehydratovaný. Nechápal jsem, ale neřešil jsem to. Ihned jsem vytočil záchranku a nadiktoval jim adresu. 

"Řekni že...že jsem...L-louis Tomlinson."

Jak mi nakázal tak jsem udělal a oni hned jakoby věděli co dělat. Během deseti minut dorazili a hádka o tom, jestli mohu nebo nemohu s nimi, opět nastala.

"Hazz, potřebuju do nemocnice, nech toho."

"Chci jet s tebou."

"Stav se tam...prosím."

Absolutně jsem nechápal co se děje, ale honem jsem pospíchal domů, vzal jsem si klíčky od auta a vyrazil do nemocnice. Když jsem tam dorazil, hned jsem se ptal kde Louiho najdu. Doktorka mi řekla, že ho vyšetřují a že jakmile bude možné ho navštívit, že mi dá vědět. Poděkoval jsem, sedl si do čekárny a čekal.

Nejhorších dvacet minut mého života.